Cesta za vysněnou dovolenou - část IV.

O pobytu u babičky se nebudu rozepisovat – bylo to zkrátka super! Zažily jsme Svatojánské noci na pláži, dokonce i v této oblasti a období nevídaný dlouhotrvající (celou noc a skoro celý den) déšť, východ slunce na pláži….. Miška se naučila nebát se potápět ve vodě a pod vodou už plave (jen ji musíme ještě dostat nad vodu  ) a dokonce umí udělat ve vodě přemet!

Ale o cestě zpátky vám tedy určitě poreferuju!

1.7.2016 Krásná dovolená u Aničky je definitivně na konci. Budíček máme dneska v 5.30. Aničky soused Fil nás odváží autem až na nádraží v Malaze, kde nás čeká zase odbavení jako na letišti. Jsme tu o víc jak o hodinu dřív a tak musím vydržet Míši neustálé dotazy: Mami, kdy už přijede náš vlak? Mami, kdy už budeme nastupovat? Mami …..?  No, snad se dočkáme.

Vlak je už připravený na nástupišti, ale ještě není úplně odbavený vlak, který jede hodinu před námi. Ale právě na vteřinu přesně vyjel a kontrola se přesunula k tomu „našemu“ vlaku a přichází i další personál, který pojede s námi. Doufám, že kontrola začne dřív, než mi tu Míša usne na klíně.

7.40 Jsme usazené ve vlaku na svých místech, Míša si hned vzala tablet a hraje si nějakou hru. Je před námi první asi 2,5 hodiny jízdy. Tajně doufám, že náš návrat bude bez stávek a jiných nesnází.

Rozdali nám sluchátka a pustili pohádku Ovečka Shaun. Míša je nadšená, většina osazenstva vlaku už méně  Jedeme rychlostí „jen“ 239 km/h. Než jsem to dopsala, je to už přes 300 km/h!!! Hučí mi v uších a nedá se pořádně psát.

8.50 Vjíždíme do Cordoby a na čas i odjíždíme.

9.44 Na monitoru ve vlaku se objevila mapa, jak to máme daleko do Madridu. Kromě jiného se tam ukázala i rychlost 271 km/h a venkovní teplota 27 stupňů.

Vedle nás sedí chlap se „ženskou“, která má hlas hlubší než ten chlap, nohu min. 45 a napíchaný pysky – to asi ženská nebude…

Ale já se už nad ničím vlastně nepozastavuju – sedíme zrovna v Madridu na nádraží a kolem nás prošel krásný chlap jako ze žurnálu. Jen ten velký růžový kufr Hello Kitty mi k němu moc nepasuje

Sedíme částečně odbavené v hale v Madridu. Vlak nám jede až asi za dvě hodiny. Míše jsem koupila slíbenou zmrzlinu a teď už jen aby to rychle uteklo a my seděly ve vlaku směr Marseille. Je tu pěkný šrumec, zvlášť když se na tabuli objeví informace o nově přistaveném vlaku.

Teď odjížděl vlak do Barcelony a museli otevřít další 2 kontrolní stanoviště, aby to vůbec stihli.

Míša začíná být protivná, ale není divu. Šla spát až po půlnoci a vstávala brzy ráno. Doufám, že v tomhle vlaku usne – pojedeme asi 8 hodin, tak by to mohla zalomit.

Teď začala „bruslit“ po hale. I přes moje upozornění, že si natluče blbne dál. Samozřejmě, že upadla a divadelnice zůstala ležet. Smála se, tak jsem ji tam nechala a jeden stařičký pán jí šel zvednout. Dostal za to od nás sladkou odměnu na cestu

Sedíme ve vlaku do Marseille. Vzhledem k tomu, že je to francouzský vlak, tak to vypadá, že už opravdu nestávkují. Ale zatím jsme nevyjeli, i když je odjezd ve 13.25 a už je 13.26 – tak snad …..

A asi tady zabiju jedno uječený dítě. Krucinál, proč nejsou některé matky schopný usměrnit si vlastní děti?!!!

Zavřely se dveře – huráááá, vyrážíme  Ještě ten malý hajzlík aby zavřel pusu!

Nabrali jsme 16 minut zpoždění. V Marseille máme na přestup jen 46 minut. To jsem vážně zvědavá, co nás dneska na cestě čeká.

Jsme v Barceloně. Teoreticky bysme mohli zpoždění dohnat, protože tu je dlouhá čekací doba tak uvidíme… Vyrazili jsme nakonec o minutu později.

Překročili jsme španělsko-francouzské hranice. V tomhle vlaku se nám vůbec netrefili do vkusu s výběrem filmů– na španělském území pustili nějaký film Sky dance se španělskými titulky, teď běží film, u kterého jsem ani nepostřehla název a pro změnu s francouzskými titulky

V 18.15 bysme měli vyjet z Perpignanu, ale mám strach, že tu zase budeme trčet. Z vlaku na vedlejší koleji teď vytáhli policajti nějaké černochy…

Ufff, tak ne – jedeme a dokonce jen s 2 minutovým zpožděním.

Do Marseille jsme dorazili s 20 minutovým zpožděním, ale noční vlak z Nice do Strasbourgu, kterým máme dál pokračovat, má stejně na příjezdu 50 minut zpoždění. Uvelebily jsme se na lůžkách, Miška hned usnula a …..

….. a ráno se na stejném nádraží zase probudila!!!!

Nesnáším Francii! Celou noc se nás nikdo ani nesnažil informovat, co se děje. Od jednoho cestujícího jsem v noci zjistila, že je prý nějaký problém s lokomotivou!!! A to ten problém řešili celou noc? Ale prd! Ráno prostě jel další spoj do Strasbourgu, tak nás nechali zase přespat na nádraží! Jenže pak se nás samozřejmě do vlaku narvalo víc, než je dovoleno. Ve vlaku se musí sedět a hlavně – do toho Strasbourgu je to asi 10 hodin, takže stát někde v uličce se mi fakt nechtělo. Zeptala jsem se jednoho „povolaného“ na nástupišti, co mám dělat, když je vlak plný. Prý: „Hledejte!“ a potáhl z elektronický cigarety! Měl štěstí, že vedle mě stála Míša, jinak bych mu vypálila jednu dobře mířenou přímo mezi oči. Takhle jsem si jen na jeho adresu ulevila slovy, kterým určitě rozuměl – debile a kreténe … Nakonec jsem vzteky bez sebe vlezla do prvních dveří a složila si kufr a tašky vedle záchoda a Míšu usadila na schodech. Ale za chvíli pro nás přišla jedna cestující, která s námi byla v noci v kupé a řekla nám, že se může do bistra i s bagáží. Tak jsme se přestěhovaly tam. Ale když šel kolem asi po hodině průvodčí, zeptala jsem se ho, jestli by neměl 4 místa (dvě pro nás s Míšou a dvě pro tu slečnu a její kamarádku). Zavedl nás zase do jedničky, kde snad tu cestu přečkáme už bez úhony.

Projeli jsme Lyonem a tady prší. To asi příroda pláče nad francouzskými železnicemi! Zlaté České dráhy, i když na ně nadávám.

10.00 Dijon – jedeme jinou trasou, než jsme měly jet v noci, tak ani netuším, jestli jedeme na čas nebo máme zase nějaké zpoždění. Ale stejně je to fuk. Teď jsem volala do ČD travel. Ze Strasbourgu jede osobní vlak do Offenburgu a odtud noční vlak do Prahy. Budu doufat, že tam budeme včas a že budou mít ještě místenky.

Ve Strasbourgu jsem zaběhla do informací, aby mi našlil to spojení přes Offenburg. Kluk byl sice moc ochotný, ale jeho tvrzení, že mi dají místenky zadarmo jako náhradu za ty neprojeté bylo fakt na nic. Koho by taky v Německu zajímalo, že Francouzi prostě nemakali.

Takže v Offenburgu jsem zaplatila znovu a už si píšu seznam, co budu všechno reklamovat. Je toho už docela dlouhý seznam…

Teď sedíme s Miškou v Offenburgu na nástupišti a čekáme snad na ten poslední vlak do Prahy..

Odpoledne jsme se hrozně nasmály – něco jsme si povídaly o jídle a Míša najednou říká, že se jí zdál sen, že je kosmonaut a nejí maso. Na vteřinu se odmlčela a pak řekla: „Tak to jsem byla určitě mrtvá!“

Přesně na čas přijel noční rychlík do Prahy. Miška to hned zalomila a spala až do Ústí nad Labem. Já nemohla vůbec spát, ale to bylo určitě tím, že jsme se konečně blížily k domovu.

V 9.30 jsme dorazili na Hlavní nádraží v Praze a v 9.34 odjížděl rychlík směr České Budějovice – že bysme stihly právě tenhle vlak, který nás zaveze na náš milovaný jih? Jenže ouha – jako první si ke dveřím stoupl nějaký chlap, který neumí dveře otevřít!!!! Teda chlape, jestli nám ten vlak ujede kvůli tvojí neschopnosti, tak si tě v hale na nádraží najdu a rozcupuju tě na maličké kousky!!!! Konečně se mu to povedlo a my s Míšou prcháme k jezdícím schodům do podchodu. Ten náš vlak je naštěstí hned na vedlejším nástupišti. Ještě se prodrat hromadou mávajících rodičů svým miláčkům, kteří odjížděli asi na tábor, zavolat na průvodčí, že jsme si nestihly koupit jízdenku a už se cpeme do vagonu s dětským oddělením. Když přišla průvodčí, tak ji prosím, aby mi řekla předem, kolik budu platit za obě jízdenky, protože mám peníze jen na kartě – v peněžence dvě stovky a 3 Eura. Můj lístek byl za 154 a ten pro Míšu přesně za ty poslední 3 Eura

Ve dvanáct hodin už Míša skákala do náruče svého velkého bráchy a já si konečně mohla oddychnout! Sláva, jsme konečně doma.

Příští rok musím cestu líp vymakat a hlavně – pojedu jen s kabelkou a s malým batůžkem na jídlo. Zbytek pošlu předem jako balík.