Deník nadšené geomatky (19)

XIX. Zatmění

„Teta, ta keš na Ztracákách vymudlená nebyla. Po nás ji pár lidí našlo.“ Píšu večer Heduš společně se stížnostmi na Reného, děti, hlupáky, co jsem za celý den potkala a vůbec na celej svět. Komu jinému se taky svěřit než ženské, co s ní kamarádím krásných třicet let. „Si děláš srandu. Tak to bysme ji tam neměly jen tak nechat, ne?“ „Jsem pro, můžeme zkusit znovu i tu na Pradědu a pak se jich pár nových vyrojilo po cestě na Červeňák.“ „Říjnový hřeben, to bude paráda.“ Nadšeně jsme odklikávaly zprávy, ve kterých jsme plánovaly zhruba čtyřicetikilometrový pochod po hřebeni Hrubého Jeseníku. Děti samozřejmě v ten slavný den necháme doma s tatínky, protože jinak bychom je tahaly polomrtvé v batohu už od Vysoké Hole.

Konečně nadešel den D a my se v plné síle bavily na zastávce autobusu navyšováním dat v mobilech. V plánu byla pěkná řádka keší. V předešlém týdnu jsme si navíc obě pořídily skvělou věcičku s názvem powerbanka, jejíž schopnost zachránit člověka v pořádné rejži jsme teprve měly ocenit. Autobus uháněl serpentinami směr sedlo Skřítek. Dvě turistické nadšenkyně vzrušeně probíraly plán cesty. První keš měla své umístění na hrázi Splavského potoka, což bylo pěkný kousek mimo naši obvyklou trasu Skřítek – Ztracené kameny, navíc jsme věděly, že se k ní budeme muset dostat lesem. Takže jsme na mapě zkoumaly, kudy to bude nejkratší a nejpohodlnější.

Počasí nám tentokrát přálo a říjnové sluníčko nás pěkně hřálo. Falická socha Skřítka nás opět přivítala svými čtyřmi nosy. Tentokrát jsme si udělaly selfíčko na samospoušť před chatou a Skřítka využily jen jako stativ. Snad nám to pro tentokrát odpustí. Vstoupily jsme do lesa a vdechly jeho úžasnou uvolňující vůni. Právě mi přišlo na mysl, že jsme byly s lesem solidární a také uvolnily nějakou tu vůni, ale nejspíš by to zkazilo romantický obrázek dvou líbezných žen mířících do nejkrásnějších moravských hor.

Stoupání nás přimělo sundat vrchní vrstvy oděvu a navěsit je na batohy. Že půjdeme v říjnu do hor v trikách s krátkým rukávem, nás nenapadlo ani v nejdivočejších snech, ale Pán Bůh nám chtěl zajisté vynahradit tu slotu posledně a odměnit nás za to, že jsme si užily krásu hřebene i za nepřetržitého lijáku. „Teta, tady někde musíme uhnout doprava.“ Hlásí Heduš s očima přilepenýma do mapy v mobilu. Kouknu na trhák kolmo dolů vpravo, kouknu na Heduš a koutky úst mi začínají cukat. „A tohle pak budeme muset vyšplhat zase zpátky, jo?“ Heduš odpoví stěží potlačovaným smíchem. V hlavě mi zní Nohavicova píseň – Ještě že sem chlap, co z boja neutika, říkám pane Čechu pudem do rizika… a pomalu se sunu spadaným listím ve snaze nepolíbit řití Matku Zemi.

Kelišová, když se divíte, tak alespoň zavřete hubu… Doklouzaly jsme se ke hrázi a nevěřily jsme vlastním očím. Čekaly jsme ledasco, ale tohle ne. Překrásné a naprosto liduprázdné místo. Kamenná hráz na potoce, který se dříve používal k plavení dřeva, byla evidentně nově opravená. Vedle někdo postavil posezení s přístřeškem. Celou hráz jsme si náležitě prolezly, než jsme se vrhly na hledání krabičky. GPS nás trochu pohonila po lese a nápověda – visí – nám v lese taky moc nepomohla. Nakonec jsme ji objevily v jednom mladém smrčku. V prvním z řady smrčků, ve kterých jsme dnes měly keše lovit, jak jsme se později dozvěděly.

Vyšplhat se zpátky pod Ztracené kameny bylo vyčerpávající. Celé propocené a bez dechu jsme dosedly pod stříšku s lavičkami. Chvíli trvalo, než se nám srdeční frekvence vrátila do normálu. Využily jsme pauzy a uzobly trochu z připravených svačinek. Čekal nás výstup na Ztracáky. Nahodit batohy, zhluboka nadechnout a už lezeme nahoru. Tentokrát jsme si užily opravdu pěkný výhled a to nejen do kraje. Za námi se totiž nahoru vyšplhala různorodá skupina, čítající mladý zamilovaný pár, staršího pána, který vypadal jako by si právě odskočil od štípání dříví a vysportovaného šviháka, který se několika mrštnými skoky dostal až na okraj skaliska. „Šmarjá, chlape, dávejte pozor, ať nesletíte, jinak bysme vám musely dávat první pomoc.“ Houkla jsem směrem k dvojníkovi Kamila Střihavky. „A ještě by se nám to mohlo líbit.“ Přidala se smíchem Heduš. Střihavka se ještě více vyprsil, vida zájem o svou osobu, usmíval se na nás ze skály a blond culík mu vlál ve větru. „Bože, ty nám dnes dopřáváš.“ Pronesla jsem polohlasně směrem k Heduš a ta jen souhlasně kývla. Adonis seběhl z hromady kamenů ještě ladněji, než na ně vyskákal, prohodil s námi pár vět o tom, kam máme namířeno a svižným tempem vykročil směrem k Jelení studánce, se strejdou ve flanelce v závěsu a loudajícím se mileneckým párem.

Tentokrát nebyl nález krabičky žádný problém. Byla v trochu horším stavu, takže jsme ji opravily gumičkou do vlasů, kterých nosím zásobu. Cesta k Jelení studánce byla jedním slovem nádherná. Sluníčko hřálo, výhledy luxusní, co víc si přát. Pecný jsme jen minuly, protože zdejší krabičku jsme logovaly už minule v lijáku. Na Jelení studánce jsme se znovu setkaly se Střihavkou a jeho partou. „Holky nedáte si s náma tekutý ovoce?“ Ukazuje svalovec na slivovici chladící se v prameni. „Ztěžkly by nám nohy, ještě nás čeká třicet kiláků.“ Odpovídáme se smíchem a pokračujeme dál na Vysokou Holi. „Ty jo, vidíš ty centropeny?“ Smíchy nemůžu popadnout dech a Heduš, jakmile zjistila, co mám na mysli, se začala chechtat taky. Proti nám šla pětice turistů v šusťákovkách v barvách zvýrazňovačů a ještě šli tak pěkně vedle sebe, že už jim chyběl jen ten plastový obal. Samozřejmě, že než k nám skupinka fixů došla, uklidnily jsme se a chovaly se důstojně. Vyprskly jsme zase až o sto metrů dál.

Na Vysoké Holi jsme si tradičně udělaly selfie s Pradědem v pozadí, tentokrát v krátkém rukávu a už jsme šupajdily kolem Petrových kamenů k Ovčárně. Do protisměru proudily davy turistů a my poctivě zdravily. Frekvence slova ahoj se prudce zvyšovala. U Ovčárny jsme zasedly na kamennou zídku a vytáhly oběd. Přežvykujíc, pozorovaly jsme lidský oceán, který se právě vylil z autobusu. „Počkáme chvilku, až to odleze, ne?“ Heduš jen kývla na souhlas a dál v klidu žvýkala. Jakmile hustota zalidnění klesla na únosnou mez, seskočily jsme ze zídky a vydaly se na nejnepříjemnější část výšlapu. Asfaltku k Pradědu jsme už kdysi trefně nazvaly Cesta do Golgoty. Vzpomínaly jsme, jak jsme po ní v lijáku šlapaly zcela opuštěné. Co nás docela nadzvihlo, byly proudy lidí valící se po pěšině, na kterou je zákaz vstupu. Bezohledné chování tupanů, co si vyjedou autobusem na Ovčárnu, zdupou v CHKO vše, co roste mimo značenou trasu, na Pradědu si vyfotí selfie a odfrčí zase domů, nás vždycky dokáže dostat do varu. Hněv nás hnal jako motor a najednou jsme byly na vrcholu. Vysílač jsme rovnou obešly a zamířily si to na meteorologickou zahrádku, kde jsme minule marně hledaly krabičku. Myslela jsem si, podle logů jiných kačerů, že keška bude někde v dřevěné lavičce, ale na té se zrovna usadila mladá rodinka s dětmi. Sedla jsem si opodál a čekala, až se famílie zvedne k odchodu. Místo toho se zvedl pouze tatík, který nápadně nenápadně s mobilem v ruce prošel kolem mě a usilovně cosi hledal. Měla jsem jasno. „Asi hledáme to samé co vy…“ povídám mamince od dvou capartů. Daly jsme se do řeči a do našeho žvanění přinesl tatík ulovenou mikrokeš. Tomu říkám spolupráce. Společně jsme se zalogovali a popřáli si navzájem hodně zdaru.

Naše další meta byl Malý Děd. Od naší tradiční trasy Praděd – Švýcárna jsme si odskočily pár set metrů do vršku. Ze začátku jsme měly pocit, že jsme vlezly do nějaké totálně zplundrované krajiny, než nám došlo, že se zde snažili vymýtit kleče, které se tak rozmnožily, že utiskují původní rostlinné druhy. O kousek výš se nám ale otevřela nádherná krajina, jako z pohádky. Kešku nebylo těžké najít. Na první stránce byl příběh autora, který vysvětloval, proč se rozhodl dát keš zrovna sem. Cituji: „Když jsem tudy procházel, zastavil jsem se a řekl si – do pr… tady je ale krásně. A proto chci toto místo ukázat i vám.“ Nezbývá než s ním souhlasit. Podzimně zbarvené borůvčí a vřesy nás úplně uchvacovaly.

Z té krásy nesmírné nám poněkud vyhládlo a tak jsme zapadly do naší milované Švýcárny. Obsluha nám hodila na talíř čtyři pořádné borůvkové knedle a načepovala kofču. K tomu jsme si každá dala frťana rumu na posilněnou. Kdybychom věděly, co všechno máme ještě před sebou, možná by bodla celá placatka. U pojídání knedlíků jsme plánovaly další postup. Keše totiž byly na mapě rozházené na všechny strany kolem naší trasy. Nakonec byla dohodnuta jednotná strategie. Půjdeme cestou na Petrovku, z té si na chvíli odbočíme do kopečka a odlovíme Malý Jezerník. Vrátíme se k Petrovce a zajdeme si kus dál pro keš s názvem Nad Petrovkou. O pár stovek metrů dál bude krabička Hřbety a potom se vrátíme zpátky na naši obvyklou trasu směr Červenohorské sedlo. Zapojily jsme powerbanky, jelikož mobily už byly vyšťavené a s elánem vykročily do přírody osvícené odpoledním sluncem.

Šlo se báječně, opět jsme si užívaly výhledů do krajiny a klábosily o všem možném. Heduš jako strážce mapy v jistém okamžiku zavelela vpravo bok. Šplhaly jsme vysokou travou do kopečka s úmyslem najít krabičku visící na smrčku. Smrčků zase všude kolem jako sladkýho zelí, ale GPS kupodivu vedla neomylně. Jedinou komplikací se ukázala býti rašelina, nacházející se v těchto místech v hojném množství. Heduš si jí trochu vzala do bot, že si s ní v zimě zatopí. „Dvě bosé nohy plují travou…“ zpívám si hit z oblíbeného filmu, když se vysokou květenou proplétáme zpátky na cestu k Petrovce.

Keš Nad Petrovkou jsme očekávaly někde na kopci, ovšem že k ní bude tak strmý přístup nás překvapilo. Po třiceti kilometrech jsme posbíraly zbytky sil a jaly se zdolat onen vrchol. Na vršku nás čekala menší skalka, za kterou byla krabička ukrytá, naštěstí pro nás byl odlov vcelku jednoduchý. Jelikož denní doba pokročila, neztrácely jsme zbytečně čas a seběhly jehličím zpět.  Sledovaly jsme šipku na mapě, která nás vedla k další keši, a stanuly před dalším strmým trhákem. Na vrcholku opět skála a na té skále naše hledaná tubička s logbookem. Přístup k ní však nebyl jen zarostlý. To byla dokonalá džungle, neprostupná vegetace, která nám nechtěla dát nic zadarmo. Musely jsme balancovat na kládě, jako nějaké provazochodkyně, abychom zdolaly roklinku pod námi, další stromisko, které se rozhodlo ležet napříč jediné úzké pěšinky, kterou jsme v té divočině objevily, jsme přelezly už s vyplazenými jazyky. Korzovaly jsme kolem skály ve smrčkoví, nohy podrápané a hledaly nejlepší přístup. Už jsme si myslely, že jsme na místě, když se ukázalo, že to teda ani zdaleka nejsme. Opět výstup přes balvany. Úplně na vrcholu byla ta zpropadená tubička, zase ve smrku, a ještě tak báječně, že než jsem ji vydolovala, byla jsem celá ulepená od smůly. Smůla se mi lepila nejen na paty, ale rovnou na celé tělo. Škrtnout vedle mě někdo sirkou, tak můžu točit slavnou scénu z Pána Prstenů, kdy hořící Denethor padá z vrcholu Minas Tirith.

Poněkud znavené jsme se dostaly zpátky na Petrovku. Zkratka tmavým lesem nás zavedla na původně plánovanou trasu směr Červenohorské sedlo. Seskákaly jsme kamenitou cestičkou z kopečka a před námi čněla skalka před Výrovkou. Ačkoliv bylo už šest hodin večer, dohodly jsme se, že na skalce chvilku sednem a dáme sváču. Slunce začalo pomalu zapadat. Nádhera. Do té doby než jsme si uvědomily, že nás čeká ještě pořádná štreka. Opodál stál myslivec, kterého jsme evidentně rušily na čekané a tak jsme svačinu zkrátily a mazaly ulovit keš Výrovka. Tady se krutě projevilo, že nás tlačí čas. V rychlosti jsme se snažily prohledat všechny dostupné smrčky a nedbaly jsme na to, že GPS ukazuje o pěkný kus vedle. „Asi na to kašlem, ať tady v horách nezatmíme.“ Volá na mě Heduš a já souhlasím. Vzdaly jsme se i hledání kešky na Velkém Klínovci a nabraly jsme tempo. Červenohorské sedlo nás vítalo už za tmy.

„Když už jsme tu, zkusíme najít tu krabku, co tu má být ne?“ Nadhodila Heduš. Obešly jsme tedy chaty a zamířily ke kapličce. Jak slábla světla od chat, přestávalo být vidět na krok. Nezbývalo než se vytasit s founy a svítit si s nimi pod nohy. Na místě, kde měla být keška ukrytá jsme se sice snažily, ale hledat po tmě kešku ve smrku, kterých je kolem milion, jen s mobilem bylo nad naše síly. Místo navíc působilo zlověstně, takže jsme se na další zkoumání vybodly a zamířily zpátky ke světlu chat.

„Takže teta, bus nám jede v devět hodin, ten musíme stihnout.“ Hlásí mi Heduš odjezd autobusu z Koutů. „No ty vogo, tak snad v té tmě najdeme, kudy máme jít.“ Obcházely jsme chalupy, když se proti nám vynořila známá postava. „Dobrý večer holky.“ Zdraví nás paní, se kterou jsme prohodily pár vět na Švýcárně u jednoho stolu při rumíčku. „Taky tady někde bydlíte?“ Rozhodila rukama kolem sebe a kamarádka, co ji doprovázela, vyloudila úsměv. „Ne, my jdeme ještě do Koutů.“ Na tvářích dam se objevil výraz, jako kdybychom jim právě řekly, že jdeme skočit do Macochy. „No, tak dobře dojděte.“ Řekla první z nich pomalu, když se probrala z šoku. Popřály jsme jim dobrou noc a vyrazily hledat turistickou značku, která by nás navedla na správnou cestu dolů.

Temným koridorem plným kamení se šlo velmi nesnadno. Navíc jsme měly docela dost na spěch, abychom stihly autobus. „Hlavně musíme hlučet, ať vyplašíme všechno živé v okolí na sto kiláků. Potkat se tu s divočákem, tak mám hnědý gatě.“ Snažím se humorným tónem odlehčit atmosféru. Jediným světýlkem v tunelu byla zář aplikace Svítilna v mém milovaném Lenovu, které jsem dostala darem a které nám zachránilo krk. Samozřejmě ne samo. Nebýt powerbanky, tak se nám mobily vybily už někde za Švýcárnou a byly bysme totálně v loji. Zbývalo by nám poprosit na Červeňáku o nocleh. Místo toho jsme šlapaly temným lesem z kopečka a kamení se nám hrnulo pod nohama. V jedné prudké zatáčce se ozvalo prasknutí a něco se za mnou sesunulo mezi šutry. Heduš se zvrtnul kotník a zatáčku sjela po zadnici. Naštěstí není Heduš žádný máslo, takže jsem jí pomohla vstát a ačkoli na bolavou nohu trochu napadala, za chvíli zase nabrala tempo. Když se jí podobná příhoda stala podruhé, už jsem v duchu vytáčela 112, ale Heduš se zakousla jak buldok a s oteklým kotníkem pokračovala z kopečka. Tak dlouhá mi snad žádná cesta nikdy nepřipadala. V noci vypadá i obyčejný les poněkud strašidelně a člověk si v něm připadá jaksi vydaný na pospas nemilosrdné přírodě. „Teta, ty jo, hlavně, ať nám vydrží to světlo, nebo jestli se to vybije, tak si tu můžem leda tak sednout pod strom a zkusit usnout.“ Heduš si hledí šetřit bolavý kotník, což se jí v náročném terénu příliš nedaří. „Říkám si, jaký máme štěstí, že žijeme v naší republice, kde nejsou žádní medvědi a vlci.“ Snažím se udržovat hladinu hluku, ovšem sama sebe tou představou mírně děsím.

Konečně v dálce zahlédneme světla prvních chalup. Po hodině, možná hodině a půl pochodu v černočerné tmě, je to taková úleva, že to nelze slovy ani popsat. Čas odjezdu autobusu se neúprosně blížil a nám zbývaly k zastávce ještě dva kilometry. Dnes ani netuším, kde se v nás vzala ta energie a síla, která nás donutila maximální rychlochůzí zdolat tu poslední štreku po asfaltu, když jsme v nohách už měly 42 kilometrů. Nicméně autobus jsme stihly ještě s rezervou.

Cesta autobusem byla ulevující, přece jen po celém dni na nohou a s tím pekelným závěrem, jsme byly rády, že chvíli sedíme. Menší problém nastal po výstupu z vozidla. Dojít od zastávky k domovu, když vás kolena ani trochu neposlouchají, je opravdu zážitek. Připadala jsem si, že mi někdo utrhl moje nohy a místo nich mi přišil končetiny hadrového panáka. Navíc zapomněl napojit nervy, protože ty zpropadený haksny vůbec nedbaly na to, co jim mozek velí.

Ještě že mám doma v lékárničce pro všechny případy kostivalovou mast. A zevnitř to jistí čaj se slivovicí. Bože, to byl ale krásný výlet…