XXIV. Tam, kde se douho milovali

Konec října – nejvyšší čas ještě někam vyrazit, než napadne první sníh. S Heduš jsme večer prohlížely mapu a přemýšlely, kam se s tou naší sebrankou vydat.

„Co Dlouhomilov?“ navrhuje Heduš a následuje sprška vzpomínek na naše léta strávená ve skautu. Do Dlouhomilova jsme totiž v našich junáckých časech zavítaly nesčetněkrát. Chvíli vybíráme nejlepší trasu a volba nakonec padne na přechod kopce ze Studýnek. Tam nás pohodlně zaveze autobus a pěknou lesní cestičkou se dostaneme až do té malebné vísky.

„Soňa by šla ráda s náma i s Tamarkou.“ „Proč ne“, odpovídám po messengeru, „ale připrav je na nejhorší…“

Soňu hrůzostrašný popis našich výprav o tom, jak mrtvé nepohřbíváme a necháváme je na cestě na pospas dravé zvěři, neskolil a tak jsme se jednoho chladného říjnového rána všichni sešli na křižovatce ve Studýnkách. Společně s Heduš šli i Jája, Pája a Štěpánka a já měla svůj milovaný trojlístek, takže nás byla docela slušná parta.

Sotva se nám za zády ztratily poslední domky, povšimly si děti zvláštní stavbičky po naší levé ruce. Vypadalo to trochu jako stará udírna, ale s velkými železnými vraty. „Co to je?“ Sypaly se na nás otázky a tak jsem začala vyprávět onu tajemnou historku o udírně Franze Josefa, skrz kterou si ho nakonec odnesl sám Lucifer, protože v ní otevřel bránu do pekla. Děti napjatě poslouchaly a tmavý podzimní les okolo dodával tu správnou atmosféru.

„Nebo to taky může být něco k vodárně, je to tu napsaný na tabulce“, řekla jsem zvesela, když už to vypadalo, že mladší děti v noci neusnou.

„Už zase s tím začínáš?“ Heduš se na mě podívala káravým pohledem a vysvětlovala Soně moji dávnou skautskou zálibu vyprávět v temných lesích strašidelné historky malým světluškám. „Teto, ještě něco říkej, tetóóó…“ No to jsem si zase na sebe cosi upletla. „Radši si něco zazpíváme“, navrhuji a naštěstí se chytil Jaroušek s hitem Generál Laudón.

Cesta se pomalu měnila v pořádný stoupák, ještě ke všemu kamenitý. Jak jsem si tak funěla do kopečka s geogolfkami a Jarmilkou v nich přivázanou, všimla jsem si na zemi podivného kamene. Netuším, co to je za horninu, ale když jsem po kameni přejela prstem, zůstal mi na ukazováku oranžovozlatý poprašek. Hned jsem toho využila a zavolala na Štěpánku, jestli chce stíny. No aby ne, že. Kromě Štěpánky jsem kamenným práškem ozdobila i Jarmilku a sebe. Hned jsme se cítily krásnější a cesta nám příjemněji ubíhala.

Konečně jsme dosáhli vrcholu. S Heduš jsme vyhlásily pauzu a usadily děti na klády u cesty. Každý vyfasoval svačinku do ruky a lesem se rozhostilo blažené ticho, přerušované pouze mlaskáním našich cvrčků.

Polňačka vedoucí dolů do Dlouhomilova byla posetá spadaným listím, což děti využily ke svým hrám a nedbaje na ušlé kilometry neustále se povalovaly a poskakovaly v té barevné podzimní peřině. Prolezly všechny křoviny a houštiny podél cesty, při hře na partyzány, nebo co to mělo být za tajné osoby a měly velkou radost, když jsme někoho z nich delší dobu nemohly objevit a s mírnou obavou v hlase se po něm začaly shánět.

„U támhletoho kostela bude první keška.“ Volám na děti, ale ty jsou jak urvané ze řetězu, takže mě vůbec nevnímají. Až když se před námi objevily první domky, tak se to stádo zdivočelých podsvinčat trochu uklidnilo a poslušně se přesunulo k okraji vozovky. S Heduš jsme se na sebe významně podívaly a cítily se hrdě, jak jsou ty naše děti vzorně vychované. Moc dobře věděly, že jinak by krajinou zazněl mocný hlas rozhněvané geomatky.

Před kostelem jsme si posedali na schůdky a jali se obědvat. Mezi sousty jsme zkoumali, kde ta naše první krabička bude schovaná. Byla hned pod námi ve svahu, ukrytá v pařezu, ale plot nám bránil se k ní rovnou skulit, takže jsme si museli kostel trochu obejít. Vzhledem ke zvýšenému počtu dětí na dnešní výpravě, nebyla nouze o dobrovolníky, kteří mokrým listím a blátem šplhali do stráně a prohledávali pařezy. Za chvíli už jsme mohli otevřít náš vytoužený poklad, podepsat se a vyměnit pár dřevěných koleček.

Další metou byla krabička u pomníku jakéhosi ruského hrdiny, jehož jméno jsem už bohužel zapomněla. Ano, vím, že je to ostudné. Pomník ale zřejmě příliš navštěvován nebude, vzhledem k porostu, kterým jsme se k němu museli prodrat. S geogolfkami jsem se docela natrápila, než jsem se proklestila, ale zase jsem už přišla k hotovému, protože geomládež mezitím objekt důkladně prolustrovala a během chvíle kešku objevila.

„Hele, k té kapličce máme jít tudy?“ Můj vyčerpaný hlas ostatní členy výpravy pobavil a s potutelnými úsměvy pokývali hlavou. U kapličky sv. Floriana byla dnešní poslední meta. Ale ta kaple stála na Mt. Everestu. Litovala jsem, že jsem si dole ve vsi nezaplatila nějakého šerpu. Poslala jsem tu potměšilou bandu napřed, jelikož cestička byla tak úzká, strmá a plná kořenů, že jsem nestála o diváky zábavné reality show – matka vláčející na zádech golfky se spícím dítětem a batohem v zubech.

Hurá, kaple se přede mnou vztyčila v plné kráse a já zasedla ke zbytku výpravy a vytáhla termosku s čajem. Odlov krabičky už byl naprostou hračkou a odměnou za tu neskutečnou námahu. Mohli jsme se pomalu pustit dolů, pohodlnou lesní cestou, ovšem o něco delší, zpátky do Dlouhomilova, odkud jsme měli v úmyslu odcestovat autobusem.

„Mami a proč se vlastně ta vesnice jmenuje Dlouhomilov?“ Zeptal se mě Hynek u jednoho obzvláště krásného výhledu na tu malou obec. „Proč myslíš?“ Potřebovala jsem trochu času, abych si rozmyslela odpověď. „No asi proto, že se tam dlouho milovali, ne?“ Následoval výbuch smíchu, protože od devítiletého dítěte jsme čekaly trochu jiný druh odpovědi. „ No vlastně máš pravdu.“ Ostatní děti nastražily uši, aby byly zase o něco chytřejší a ve vhodnou chvíli mohly své moudrosti využít proti nám. „Jednou tady tak na té stráni ležela kněžna Libuše a milovala se s Přemyslem Oráčem, a když už to trvalo trochu moc dlouho, otočila se směrem do údolí a pronesla – zde bude stát krásná vesnice a bude nést jméno Dlouhomilov.“ Děti se uchichtly, nechci ani vědět, jak si onu scénu ve svých bystrých hlavičkách vykreslily, ale jejich zvědavost to uspokojilo a utíkaly zase válet sudy v listí směrem dolů z kopce.

Asi se budu muset příště lépe připravit a o navštívených oblastech si trochu víc zjistit, ať nemusím vařit z vody. I když, proč by to tak nemohlo být, že…