Proč neumíme přijímat komplimenty?

Jen si to představte. Každá žena je od přírody plná pochybností o sobě samé (a která není, té gratulujeme!), a tak od okolí očekává spíš kritiku než pochvalu. Je to ale také vina okolí, které tu kritiku poskytuje častěji než pochvaly. A když nás ze začarovaného kruhu něco vyruší, najednou nevíme, jak na to reagovat. A přitom špatně přijatý kompliment dělá hned dvojí škodu – nám by měl udělat radost a jeho poskytovateli taky, místo toho jeho snahu, dobrou vůle a spontánnost raději zadusíme v zárodku.

Začneme praktickou lekcí.

• „Tobě to dneska sluší!“ – Dneska? DNESKA? Jako že normálně ne, jo? No, tak to bych se měla jít zahrabat...
• „Máš krásný svetr.“ – Jasně, je volný, tak mi pod ním nejsou vidět špeky na břiše.
• „Páni, ty máš ale hezkou vůni, co to je?“ – Nepřehnala jsem to s parfémem?
• „Vynikající jídlo, jsi fakt dobrá.“ – Je to přesolené, ujela mi ruka, no.
• „Tohle se ti povedlo, skvěle zvládnutý úkol!“ – Jsem neschopná, když mě musí pochválit za to, že udělám práci dobře?

Poznáváte se? Určitě byste přišli na spousty dalších příkladů našich bezprostředních psychických reakcí na komplimenty. V tom lepším případě si je necháme pro sebe a poděkujeme, v tom horším se o svůj psychický pochod podělíme a tím spolehlivě všechny od dalších komplimentů odradíme. Proč to tak je? Proč neumíme jen tak přijmout to, že se na nás druhým něco líbí? Proč devalvujeme jejich snahu nám to říct?

Nízké sebevědomí a touha po pochvale

Když nám někdo pochválí vzhled, jediné, na co dokážeme myslet, je ten rašící pupínek na horním rtu nebo kila, která jsme už tak nějak přijaly za svá. A ano, mluvíme teď speciálně o ženách – protože muži s přijímáním komplimentů problémy většinou nemají, zaprvé se jich to (bohužel!!!) tak často netýká, zadruhé se většinou jen pyšně zapýří a pomyslí si – vždyť je to pravda.

Doslova od malička býváme masírované dokonalými příklady, touhou po tom, být krásné, chytré, obdivované a vlastně dokonalé. Jenomže... příroda je k nám mnohem víc nespravedlivá, to, co muž dožene vtipem, oblékáním a úpravou, žena často bohužel nezamaskuje, ani kdyby se snažila sebevíc. Atraktivita je u nás holt posuzovaná jinak. A tak máme v hlavě neustále krásné spolužačky ze základní školy, kterým se všechno dařilo, a nevinné poznámky našich babiček na adresu „kinderšpeků“, ze kterých „snad vyrosteme“. Často v sobě pochybnosti o nás samých necháme zakořenit a kritiku si bereme k srdci mnohem víc než případnou pochvalu.

Na komplimenty velmi často reagujeme podrážděně, ironicky nebo se snažíme vysvětlit něco, co je jejich předmětem. Není vám následující situace povědomá?

„Máš moc hezké vlasy, bylas u holiče?“ Pro sebe proneseme poznámku o tom, že jako za normálních okolností vlasy hezké nemáme nebo co? a nahlas povíme: „Ty, jo, byla, ale původně jsem to chtěla jinak, kadeřnice mi nějak zblbla barvu, tak tam pak ještě přidávala tyhle pramínky, jako... není to tak, jak jsem si to představovala, ale nakonec z toho nevylezla úplná tragédie...“ A kolega, který se o našich vlasech zmínil, rozpačitě mlčí.

Často je důvodem naší bagatelizace komplimentu vlastně jen touha po ujištění, že to dotyčný tak doopravdy myslel. Komplimentům totiž často přisuzujeme vlastnosti, které nemají, především pak skryté motivace – od neslušného návrhu po požadavek protislužby. A tak když kontrujeme, že kompliment vlastně není pravda, chceme po dotyčném, aby nám podal přesvědčivý argument pro to, že si to skutečně myslí a ideálně, aby vysvětlit, proč. Ale o tom komplimenty nejsou, že?

Snižujeme svou hodnotu

Pokud budeme svému okolí připomínat, že si o sobě nic moc dobrého nemyslíme a rozhodně jim neskočíme na to, že oni ano, jak dlouho myslíte, že bude snaha trvat? Časem ostatní prostě přijmou náš sebeobraz.

Toto se často bohužel týká dlouhodobých partnerských vztahů. Ženy si stěžují, že se na ně muži už nedívají, jako dřív, že je nechválí, nepřitahují a podobně. Problém je ale jinde – žena se s věkem, dětmi, prácí a životním stylem mění a je si dobře vědoma změn, které se na ni podepisují (a těch negativních obzvlášť). Proto začne sama na partnerovy lichotky reagovat odmítavě, naopak mu často předhodí nějaký svůj nedostatek a doufá, že, i když je tento nedostatek zjevný, muž jí ho rozmluví. O tom, že se to věru neděje podle plánu, asi není třeba se rozepisovat.

Muži obecně velmi špatně snáší odmítnutí a kritiku, což odmítavá reakce na kompliment bezesporu je. A tak to prostě přestanou dělat, protože to nejen že evidentně nepadá na úrodnou půdu, ale ještě to zraňuje jejich ego.

Jak kompliment přijmout?

Je to jednodušší, než bychom si vůbec kdy mysleli. Není třeba nic rozpitvávat, rozhodně ne nahlas, stačí jedno jediné slovíčko – děkuji. A když ho doplníte úsměvem, uvidíte, kolik radosti se objeví na obou stranách rozhovoru. Zkuste se občas kousnout do jazyka a nechat si pro sebe uštěpačné reakce na příznivé hodnocení našeho čehokoliv. „Děkuji,“ je tou nejlepší reakcí – a rozhodně nemusíte kompliment vracet“! Nechte se unášet spontánností, užijte si přízeň a když vy sami chcete někoho pochválit, udělejte to, je na čase přinést radost z maličkostí zpátky do našich životů.