Jak rozpoznat lež

Lež je jedna z nejrozporuplnějších věcí v našich životech. Všichni ji odsuzujeme, ale v mnoha situacích nechceme znát pravdu. Znáte ten nepříjemný pocit, kdy ve vás svými tvrzeními lidé vzbouzí dojem, že se vám nedostává tak úplně upřímné výpovědi? Poznat lež bývá mnohem jednodušší u lidí, které známe, u těch ale zase mnohem častěji odmítáme uvěřit, že nám lžou. U lidí, se kterými nemáme pevná emocionální pouta, můžeme lež rozeznat nejen podle „divného pocitu“.

Upřímně řečeno, on ten „divný pocit“ většinou stačí, abychom si mohli být jistí, že nám protistrana lže. Mnoho signálů lží totiž vnímáme podvědomě. Lež je proces, který probíhá u každého z nás stejně, liší se jen míra provinilosti, kterou u ní cítíme. I proto se u většiny z nás (pokud náhodou nenarazíme na psychopata) projevují jisté vnější znaky lži. A ty si můžeme trošku rozpitvat.

Lež poznáte na obličeji

Lež je jistá forma stresu, ať už je lhář sebeostřílenější. Stres nás nutí se mračit, což se při lhaní sem tam děje mimoděk, i když to neodpovídá kontextu „příběhu“. Člověk, který si vymýšlí, si také sahá na nos a zakrývá ústa častěji, než je běžné. Také existuje teorie, že když člověk vzpomíná, vybavuje si detaily, a tudíž mluví pravdu, má tendenci směřovat pohled doleva. Doprava se dívají, když lžou. U leváků by to mělo být naopak. Člověk, který s něčím nesouhlasí (a to se lží vlastně vždy) většinou zavírá oči při mrkání na delší dobu než obyčejně, nicméně tento znak lži je velmi těžko rozpoznatelný. Problematický je také oční kontakt. Někteří lháři se mu vyhýbají, jiní se nepřirozeně dlouhými pohledy do očí snaží přesvědčit o pravdomluvnosti.

…i na celém těle

Jak už bylo řečeno, lež je stres. A mnoho lidí se ve stresu více potí. I to může být znakem provázejícím lež. Zajímavý je také relativně častý úkaz, kdy tělo říká něco jiného než ústa – při lži se můžeme setkat s tím, že dotyčný hlavou kýve nebo naopak kroutí v rozporu s tím, co říká. Při lži bývají lidé také často nervózní, takže si hrají například s knoflíky, potřebují zabavit ruce. Lidé, kteří zrovna nemluví pravdu, mají tendenci se od vás při rozhovoru odklánět místo přátelského naklánění a přibližování při upřímném rozhovoru. Podobně funguje také selhání zrcadlení, tedy moment, kdy protistrana přestane napodobovat vaše gesta, což je běžné v komunikaci lidí, kteří si jsou navzájem sympatičtí. Časté je také abnormální odkašlávání a polykání na zvlhčení vyschlého hrdla.

Gestikulace při lhaní je kapitolou sama o sobě. Lháři mají většinou potíže dělat takzvaná otevřená gesta, která jsou normální pro běžnou komunikaci. Stejně tak málokdy ukazují prstem, nesedávají si do pohodlných a uvolněných póz, často pohyb rukama téměř chybí.

Lež poznáte z řeči

Ať už jde o tón hlasu nebo samotnou výpověď. Pokud dotyčného znáte, všimnete si, jestli mluví pomaleji nebo naopak rychleji, než je pro něj typické, jestli náhodou nemá hlas vyšší nebo nižší. Ve výpovědi zkušených lhářů se to jen hemží detaily. Zajímavé jsou také netypické a neadekvátní emocionální reakce i samotné odpovědi. Moc rychle, moc váhání, moc cokoliv…? Možná je to lež. Zajímavé je, že při doptávaní se na otázky pravdomluvný člověk nemá problém, kdežto ten, který lže, jde buď do nepřiměřené obrany, nebo rovnou do útoku. Také se často snaží používat zdržovací taktiky nebo taktiky pro odvedení pozornosti. Může jít třeba o opakování otázek, slov, chytání za slovo, sarkasmus atd. Také velmi často mění témata, popřípadě vděčně přijmou nové téma, se kterým přijdete vy.

Všechny uvedené znaky lži samozřejmě o lži svědčit mohou, ale nemusí. V mnoha případech, kdy byste lež očekávali, je druhá osoba pouze nervózní nebo stydlivá. O potenciálu lži vám hodně napoví i pověst dotyčné osoby, nezískala si ji přece jen tak bezdůvodně. Pokud vyloženě potřebujete u někoho odhalit lež, bude to vyžadovat důkladnou přípravu. Můžete si otestovat pravdomluvnost tvého protějšku například tím, že se ho budete vyptávat na otázky, na něž odpověď znáte, můžete si příběh, na kterém se vám něco nezdá, nechat povykládat znovu atd.

Nicméně nikdo nelže bez důvodu. A jak jsme psali v úvodu, pravdu někdy znát vlastně nechceme. Ale na odhalení lži nám ten „divný pocit“ stačí. A pak už je jen na nás, jestli pátrat budeme, nebo ne.