Co můžete udělat pro své rodiče. V každém věku

Tak často obracíme pozornost k dětem, jak je vychovávat, jak s nimi mír hezký vztah jak udělat maximum pro jejich zdrví a pohodu. Ale existuje také druhý pomyslný konec spektra, a to jsou naši rodiče. Pokud máme to štěstí, že jsou stále s námi, možná bychom je mohli přestat na chvíli vnímat jako nedílnou a automatickou součást našeho života, a zkusit do zlepšení vztahu a ocenění všeho, co pro nás udělali a dělají, investovat také nějakou energii.

Ať už jsme vyrostli v jakémkoliv prostředí, vychovávali nás rodiče nebo jenom jeden z nich, všichni si od nás zaslouží o trošku víc, než pokládáme za dostatečné. Co můžeme pro každého rodiče udělat v jakémkoliv věku?

V jejich očích nebudeme nikdy dost velcí. Ať už jsme v životě dosáhli čehokoliv, od úspěchů v práci po velkou rodinu, pořád jsme jejich „děti“. A tak každé poučování, každá kritika, každé napomenutí je jenom nekončícím projevem lásky. I když už dávno máme vlastní život, vlastní hlavu i zdroje, nikdy nebudeme moc staří na to, abychom od rodičů radu když už ne přijali, tak aspoň vyslechli.

Měli bychom se naučit odpustit. V rodinách existují velké křivdy. A vnímáme je tím více, čím více se věnujeme vlastním dětem a zjišťujeme, jak je těžké udělat všechno správně. Nechovali se k vám rodiče správně? Máte kvůli nim v životě nějaké těžkosti? Myslíte si, že vás zanedbali, neměli dost rádi nebo vás přehnaně kritizovali? Věřte, že je to mrzí. A oni o tom ví. Jenomže… škoda je napáchaná, slova vyřčená, činy provedené. Možná by se dnes chovali jinak, možná se jinak nechovají, protože takoví jsou. Jiné rodiče mít nikdy nebudeme. Pokud máme sebemenší prostor pracovat na tom, abychom zášť ze vztahu odstranili, je to přesně to, co bychom měli udělat. Někdy jsou šrámy tak hluboké, že cesta ke smíření není vidět. Ale jakmile se dopracujeme k odpuštění, možná poznáme, že naši rodiče ušli také kus cesty. A třeba dojde k setkání, jaké bychom ani nečekali.

Komunikace chce rozvahu a rovnováhu. Jsou věci, které jsme rodičům neříkali jako děti, a jsou věci, které bychom jim neměli říkat jako dospělí. Zní to možná jako navádění k neupřímnosti, ale není to tak. Po cestě, kterou máme za sebou, jsme si každý ve svých hlavách, rodinách i práci nastavili vlastní pravidla. A ne vždy se tato pravidla musí shodovat. Sami cítíte, že svěřovat se rodičům s určitými věcmi by bylo jenom zbytečné vyvolávání konfliktů a poučování. Rodiče nás kdysi také chránili před svým smutkem a starostmi, pokud je umíme vyřešit, můžeme si je nechat pro sebe. Co bychom ale rodičům říkat měli, jsou naše radosti. Úspěchy, dosažení cílů…I když riskujeme, že nás třeba nepochopí, budou cítit, že nás něco dělá šťastnými.

Mít na paměti jejich potřeby. Žádný člověk není jenom role, kterou ve společnost hraje. Nikdo není jenom matka, ale také žena s vlastními zájmy a potřebami, stejně tak otec, stejně tak dítě. Potřebují svůj vlastní prostor, ale také komunikaci. Potřebují vědět, že jejich existence je pro nás důležitá, ale zároveň že respektujeme jejich autonomii. Že umíme mlčet, když se na ně nazlobíme, nebo když se trápíme, že umíme sdílet, když máme radost, že umíme poslouchat, když nám chtějí něco říct. Respekt a tolerance je ve vztahu dospělých dětí a jejich rodičů to nejdůležitější.

Je možné, že kdybychom se se svými rodiči nebo sourozenci potkali a byli to pro nás cizí lidé, nebyli by nám sympatičtí, nechtěli bychom se s nimi úplně moc bavit. I uvědomění si tohoto je správný krok k tomu, abychom své rodiče přijali jako lidi, ne jen jako instituci.

Jistota do budoucna. Mnoho rodičů se nikdy nezeptá, mnoho dětí nikdy nevidí, že je to třeba. Svým rodičům bychom měli poskytnout vnitřní jistotu, že se o ně postaráme. Jak finančně, tak fyzicky. Strach z ubývajících sil, z nespolehlivého zdraví a z nepřibývajících peněz, nejistota a obavy z budoucnosti jsou jedny z nejhorších věcí, se kterými se člověk v jistém věku musí potýkat. Vědět, že se jako jejich dítě postaráme o to, o co oni už nemohou, je velká věc.