Chyby, kvůli kterým jsme ve stresu

…víc, než bychom museli. Taky vám připadá, že den má mnohem méně hodin, než bychom ve skutečnosti potřebovali? Není to nedostatkem času, ale přemírou úkolů, které sami na sebe klademe. A jejich neefektivním odbavováním. A zdaleka nemluvíme jenom o práci, ale (a možná dokonce především) o organizaci každého dne, všech věcí, které chceme a potřebujeme stihnout. Rodina, děti, práce, domácnost, přátelé… a to, že člověk potřebuje taky chvíli klidu a míru jen sám pro sebe, to už se úplně bojíme podotknout.

Navzdory přesvědčení, že za stres může množství věcí, na které musíme myslet, které udělat a které zorganizovat, je to spíše způsob jejich řešení, který může za ty nepříjemné pocity doprovázené často zdravotními a psychickými potížemi.

Vypravit děti do školy, nachystat jim jídlo, odjet do práce (a v ní pracovat!), vyčistit a umýt auto, nakoupit, povyzedávat děti ze škol a kroužků, přijet domů, trošku uklidit, nachystat rodinnou oslavu, přivítat hosty, bavit je, starat se o jejich pohodlí, vyprovodit je domů, umýt a uložit děti, uklidit více, opečovat sebe, pobýt o samotě s manželem, jít spát. A možná ještě máte psa.  Takový den nemusí být nic zas až tak výjimečného. Každá položka tohoto seznamu v sobě ukrývá mnohapoložkový itinerář činností, které jsou potřebné pro jejich úspěšné zvládnutí. No… není toho zrovna málo.

V čem nejčastěji chybujeme?

Multitasking bez prioritizace. Zní to honosně, ale jde o naprosto jednoduchou věc. Jsou věci, které jsou doopravdy třeba hned, další později, další za dlouho, některé vlastně vůbec a jiné za vás může udělat někdo jiný. Multitasking je realitou dnešní doby, ale málokdy je efektivní. Představte si situaci, že po návratu domů z práce máte dva urgentní úkoly – pomoct dětem s úkoly a uvařit večeři. Že by to klidně šlo najednou? Šlo, ale ani jedno z toho nebude dobré. Nebudete se pořádně soustředit na problémy z učebnice, a když se do toho položíte, třeba převaříte špagety. Když si tyto dva úkoly zase rozpojíte, je možné, že je zvládnete s menší mírou stresu a s větší mírou úspěchu.

Na všechny notifikace reagujeme okamžitě. Víte, že úspěšní byznysmeni mají ve zvyku odpovídat na elektronické zprávy jakéhokoliv typu jenom několikrát denně? Prostě si stanoví čas, který věnují mobilu, zbytek věnují práci. Jakmile jsme dostali internet do telefonů, vypěstovali jsme si podmíněný reflex – jakmile pípne, okamžitě kontrolujeme, okamžitě odpovídáme (a funkce zobrazování přečtení zpráv nám moc nepomáhá). Je třeba mít disciplínu a vydržet. Pokud telefon nezvoní novým hovorem, vše, co na něj přijde, může počkat.

Neříkáme „ne“ a neumíme si říct o pomoc. A přitom obojí je tak zdravé. Na jedné straně stojí náš čas a energie, na straně druhé naše domněnka, že odmítnutím zraníme něčí city. Často zaměňujeme sobectví za efektivitu. Nemalou roli hraje také to, že se chceme cítit nepostradatelní a potřební. Ale možná byste se divili, co všechno se dá delegovat. Seznamy „je třeba udělat“ a „já musím udělat“ jsou často dost odlišné.

Abychom si věci zapamatovali, spoléháme výlučně jen na svou hlavu. A to je cesta k instantnímu přetížení mysli. Máte přes den udělat asi tisíc věcí a kromě stresu z toho, že je všechny nestihnete, přidáváte ještě stres z toho, na co všechno jste zapomněli. Jak z toho ven? Naprosto jednoduše, všechno si pište. Do mobilu, na papír, do sdíleného kalendáře. A nebudete se muset bát, že na něco zapomenete.

Prokrastinace versus odkládání nižších priorit. Není špatně věci odložit. Ale pouze v jednom případě – že máme na práci důležitější věci. Není nic špatného na tom nevyřídit nový úkol, který se objeví, když jsme uprostřed něčeho jiného. Když spěcháme vyzvednout maminku od doktora a přijde nám informace, že máme zaplatit účet za telefon, je to přesně ten moment, kdy potřebujeme hlavu klidnou a s co největší kapacitou – nemusíme účet zaplatit hned z internetového bankovnictví, jen na to nesmíme zapomenout.