Výchovou proti pocitům méněcennosti

Vědomí vlastní hodnoty je v dnešním progresivním světě na jednu stranu velmi žádanou vlastností, na straně druhé máme pocit, že „dobré vychování“ tak trošku souvisí v neustálém pochybování o sobě sama. Nedostatečnou asertivitu často zaměňujeme za úctu k druhým, nedostatek sebevědomí za zdravou sebereflexi. Pokud sami víte, jaké to je, žít s více či méně potlačovaným „pocitem méněcennosti“, asi nechcete, aby se s podobnými potížemi potýkalo vaše dítě. Jak tomu předcházet? Nebo alespoň nepřispívat?

Cit, který si musíme zasloužit

Lehkému zakomplexovaní a vytváření podmíněných cest čin – následek napomáhají zdánlivě velmi, velmi nevinné obraty a „výchovné metody“. Jenomže pozor, pravděpodobně jsme na nich vyrostli všichni a nepovažujeme se za pochroumané jedince… jenom si sem tam posteskneme, jak by bylo fajn umět se trošku víc prosadit a mít se víc rád.

O co tedy konkrétně jde? O všechno, z čeho si dítě může vydedukovat, že ho nemáme dost rádi, máme rádi jen někdy, že není v našich očích dost dobré a ani se neumí dostatečně snažit. Dost obecného, přistupme ke konkrétnímu.

• „Co z tebe asi tak vyroste…“ „Jsi k ničemu.“ Dobře, málokdo je tak drastický. Ale i drobná nadávka urážející inteligenci podrývá důvěru dítěte v ni. V přemíře kritiky se dítě nenaučí chválit a oceňovat, co dělají ostatní, začne k ní být hluché, protože ji přijme jako standard, a naučí se vlastní úspěchy ani nevidět. Ideální poměr je dvě pochvaly na jednu kritiku, a to obecně v komunikaci, natož s dítětem. Než se příště rozohníte nad špatnou známkou, zkuste fixovat i úspěchy, kterých dítě dosáhlo, a vyzdvihnout i je.
• „To taková Lucinka, to je hodná holka, ne jako ty.“ „Tví spolužáci určitě doma pomáhají víc než ty.“ A tak dále. Srovnáváme, srovnáváme. A tento princip si dítě taky zapamatuje – bude své úspěchy, vlastnosti, schopnosti a život obecně porovnávat s druhými. Motivace? Možná. Stres? Určitě.
• „Ani za mnou nechoď, dokud to nedoděláš.“ „Když takhle zlobíš, nemám tě ráda.“ Interpretace? Rodičovskou lásku si musíme zasloužit, bez odvedené práce mě nebudou mít rádi. Výsledek? V dospělosti se snažíme druhým jen a jen vyhovovat, protože… by nás pak přece neměli rádi.
• „Musíš být fakt hloupý, když tady napíšeš tvrdé y. To přece ví i idiot.“ „Takhle se chováš na návštěvě? Jsi zlý kluk!“ Možná si pamatujete z českého jazyka synekdochu a její typ „pars pro toto“, tedy část za celek. Jednorázové chování nebo reakce nemusí nutně znamenat osobnostní rys. Když vaše dítko v supermarketu sní kuličku hroznu, označíte ho za zloděje? Pokud dítě udělá nějakou věc špatně a existuje možnost, že neví, že je to špatně, nemůžeme se na něj zlobit. Je třeba mu ji vysvětlit a sledovat, zda chování opakuje, jestli ho umí aplikovat na podobné situace apod.
• „Že se ti tohle povedlo, to ještě nic neznamená.“ „Nemysli si, žes snědl všechnu moudrost světa, rozumbrado.“ Kdo by chtěl namyšlené dítě? Nebo aby usnulo na vavřínech a už se třeba neučilo? Nebo bylo k okolí neuctivé? Je třeba pocit úspěchu trošku otupit, no ne? Velmi záleží na situaci, ale bagatelizace úspěchů nevede k ničemu jinému, než k tomu, že budoucí dospělý nebude umět přijmout pochvalu, o každém svém kroku bude pochybovat a každý svůj úspěch přejde i s mírným studem.

Každé slovo může mít následek

Je těžké se ovládnout, je těžké nepodlehnout nejjednoduššímu řešení, je náročné vychovávat jinak, než jak jsme zvyklí. Samozřejmě, že nikdy nedomyslíme následky všeho, co řekneme, to ani nejde. Výchova je náročná a vyžaduje mnohdy i trošku toho sebezapření, ale výsledek stojí za to. Z dítěte realisticky sebevědomého a s vědomím bezpodmínečné rodičovské lásky může vyrůst velmi spokojený dospělý, který bude umět prospívat celému svému okolí, lidé se v jeho přítomnosti budou cítit dobře a on nebude chodit spát s myšlenkami, jestli i když udělal své maximum, udělal dost.

Víru v sebe sama máme u svých dětí v rukách do značné míry my, rodiče. I věty, které nám připadají neškodné, umí formovat lidskou duši zvlášť, pokud se z nich stává pravidlo, jsou opakovány často a budí dojem obecné platnosti. A jelikož opakování je matka moudrosti - dvě (oprávněné) pochvaly na jednu (oprávněnou) kritiku. I když nás svrbí dlaně a pálí na jazyku jízlivá slova.