Pokouším znovu svoje nervy s cestováním vlakem II.

Došla jsem se zeptat, kdy se můžeme nalodit. Zbývalo nám dost času a navíc jsem si musela ještě na terminálu vyměnit mnou vytištěný lodní lístek za nějaké karty. Zpátky jsme musely projít znovu přes místnost odbavení, ale naštěstí stačilo říct, že si jdeme jen vyzvednout lístky a po ujištění, že opravdu máme všechny tři doklady, nás pustili do terminálu. Tam jsme vlezly zase do "mekáče", já doběhla do COOPu pro nějaké jídlo, ovoce a pití a přiblížil se čas nalodit se.

Na lodi to bylo super. Vyjely jsme do 7. patra, kde byla naše kajuta. Ta nám po noci strávené ve vlakovém kupé připadala veliká. Byly tam dvě sklápěcí palandy, koupelna s WC a sprchovým koutem. Přiznám se, že mě trochu vyděsil fakt, že všechno bylo pevně přišroubované a dveře od skříně byly na hodně silný magnet, takže jsme měly problém je otevřít. Dvacet metrů od kajuty byla zadní paluba, pizzerie, bar a bazén s vířivkou, kde bohužel nebyla voda. Po pár hodinách na lodi mi bylo jasné, proč bez vody. Tak nepředstavitelný bordel jsem vážně snad nikdy neviděla....
Kvůli obrovskému množství aut s migranty jsme vyjížděli s hodinovým zpožděním. V tu dobu jsme stály na zadní palubě a sledovaly scénu, kdy policie blokovala jedno auto. Když skončilo odbavování aut policie odjela a řidič toho auta se snažil velkou rychlostí projet kolem ostrahy do lodi. To se mu ale naštěstí nepovedlo...

Užívaly jsme si plavbu po klidném moři a až ráno se mi udělalo špatně. Po snídani se mi ale žaludek umoudřil a bylo zase dobře.

Hodinové zpoždění kapitán při 18 hodinové plavbě dohnal, takže i v Barceloně jsme vystupovaly podle časového plánu. Když jsme vystoupily na pevnou zem, ochranka nás nasměrovala k přistavenému autobusu. Daly jsme si batohy do zavazadlového prostoru k ostatním, sedly jsme si do autobusu a holky se poctivě připoutaly. Po asi desetiminutovém čekání se autobus rozjel, objel zaparkované autobusy a auta a asi po 60 metrech zastavil (cca 10 metrů vzdušnou čarou) a my zase vystoupily. Taxík nás dovezl na vlakové nádraží, ale i ten kousek cesty byl dost dobrodružný. Vezl nás řidič tmavší pleti, vypadal jako Ind a ani jemu ani ostatním řidičům dopravní pravidla nic neříkala...

Konečně jsme zase po dvou letech vstoupily do haly nádraží, kde jsme díky empatii španělských policajtů mohly v létě 2016 přenocovat. Tentokrát náš pobyt nebyl tak dramatický. Po pár hodinách čekání jsme se nechaly odbavit a nastoupily do vlaku směr Malaga.

I tenhle vlak dojel do cílové stanice přesně na čas, takže jsme stihly poslední spoj do Fuengiroly a krátce před půlnocí jsme konečně dosedly u babičky v obýváku .