Na skok v Paříži

Konečně je to tady, náš dlouho očekávaný odlet se konečně přiblížil. Cestu jsem naplánovala podle levných letenek, to jsem ale netušila, že asi byly levné proto, že v Paříži má pršet. (vtip) Prostě v pátek zalezlo sluníčko a vyleze zase až v úterý, až odjedeme. Na letišti se setkáváme s Luckou, Adélkou a Terkou, které si naplánovaly cestu stejně s námi. Lucka je skoro švagrová, Adélka neteř a Terka je Lucky sestra. Budou bydlet kousek od nás, tak doufáme, že se nám podaří také při pobytu vidět. Program máme jinak zvlášť.
Letadlo nám letí na čas, v 9,15 se rozjíždíme po ranveji a stoupáme. Mám v sobě Lexaurin, jsem úplně klidná :). Let je taky celkem klidný, malé házení letadlem mě vůbec nemůže rozhodit. Výhled z okýnka je zajímavý, pod náma mraky, že byste si na ně mohli lehnout. V Paříži dosedáme v 11 hodin a čekáme na kufry. Mimochodem, kufry jsme měly mít u sebe, bohužel ale letadlo bylo plné, tak nám je dali do zavazadlového prostoru. Půl hodinku nám to zabere.
Moje obavy, že nenajdu východ z letiště a už vůbec ne autobus, který nás zaveze k hotelu a potom ten hotel.... Byly opět zbytečné. Hned u východu stál náš autobus a dle pokynů našeho hostitele jsme se dostaly do centra Montparnasse, kde jsme vystoupily přímo u bloku 8 a šly do našeho apartmánu. Při rezervaci tohoto apartmánu jsem si asi něco špatně přečetla :-). Dopisovala jsem si s Leem a pořád jsem nemohla pochopit, kde a kdy nám dá klíč... On asi nechápal zase mě, proč se pořád dokola ptám. Prostě zazvoň... Takže stojíme před naším apartmánem a zvoníme. Ve dveřích stojí Leo :-O. V županu. Nevíme, jestli je to holka, nebo kluk, určitě je to ale Černoch. Stojím s otevřenou hubou ve dveřích, podáváme si ruku a já nejsem schopná nás představit. Myslela jsem, že mě to položí na místě. Teď jsem pochopila, že Leo tady bude s náma, je to jeho byt a pronajímá pokoj.... Prohlížíme si byt, všude čisto a pokoj taky čistý a voňavý, výhled přímo na Eiffelovku... Hned jak se ocitneme v pokoji, tak na sebe asi půl minutu jenom zíráme a já si v hlavě přehrávám všechny kladné recenze, které jsem si přečetla, než jsem tohle ubytování zarezervovala. Zaháním myšlenky najít si okamžitě jiný hotel, ať to stojí co to stojí a nevšímám si vykuleného pohledu mojí dcery....Mami??? Cože???
Leo je velice friendly a bude to asi holka, po chvíli se začíná čančat a bere si šatičky... Budu do budoucna o něm psát jako o NÍ :-).
Je asi 13 hodin a je čas přemístit se k Eiffel Tower, na 15 hodinu máme vstup na věž až do třetího patra. Máme to pěšky asi 3 kilometry, tak si zprvu říkáme, že tam dojdeme. Totiž měla jsem další zbytečnou obavu, že se ztratíme v metru. Cestou potkáváme stanici metra, tak jsme se rozhodly, že to zkusíme. Najednou máme v ruce mapu metra, koupené lístky a už se vezeme. Metro zase tak moc složité není. Dojely jsme na stanici Bir-Hakeim a došly k věži. Fronta tam byla hrozně dlouhá, tak povídám Nelče, že ještě štěstí, že je máme koupené online, jinak bychom tady taky takhle stály. No, tak jdeme ke vchodu, kde jdou lidi s tickety online a ona tam taky fronta a security nepouští dovnitř. Ptám se paní, proč se nic neděje a prý je věž zavřená, nějaký problém. No, rozhodneme se čekat a asi po půl hodině nás vpouští dovnitř. Měly jsme velké štěstí, nikde nečekáme velké fronty a za chvíli už si užíváme výhled z druhého patra a potom i z třetího patra. Je to nádhera a navíc máme velké štěstí, že na chvíli vykouklo sluníčko a byl krásný výhled. Fotíme, nasáváme a užíváme. Tohle se opravdu povedlo. Z výšky se dohodneme, kam půjdeme dole. Musíme vidět věž z Martova pole, kde ji zastihneme právě se rozsvícející. Další plán byl přejít přes řeku a podívat se na ní od Trocadera. Shodujeme se, že ta cesta k Trocaderu přes řeku Seinu nám hodně připomíná Prahu. Je odtud nádherný výhled na věž a je tady báječná atmosféra. Opět se nemůžeme přestat kochat, tenhle výhled prostě stojí za to. Fotíme a fotíme. :-). Všude mraky lidí a my začínáme být dost unavené. Vracíme se zpátky metrem a vystupujeme tentokrát o pár stanic dál, než jsme nastoupily. Stanici, u které nejblíž bydlíme jsem poznala, ale bohužel jsme vylezly špatným výlezem a vůbec to tu nepoznáváme. Venku vidíme nejvyšší budovu Paříže Montparnasse. Říkám, musíme být někde blízko, vždyť u ní bydlíme. Nelča nesouhlasila. No, zkrátka jsme se motaly asi hodinu kolem našeho apartmánu, ptala jsem se asi milionu lidí a milionkrát řekla merci. Už mám nacvičený i přízvuk :). Je pravda, že některí Francouzi vás úplně ignorují, když slyší angličtinu. V několika případech jsem měla silné nutkání ty lidi chytit za rameno, otočit k sobě a česky jim něco říct o slušném chování :-),

Konečně jsme doma a jdeme si lehnout. Leona tady není, než usnu snažím se zahnat všechny moje chmurné myšlenky, že až přijde, tak nás zabije a zakope.
V neděli ráno se probouzíme do opravdu hnusného počasí. Vítr a déšť a Nelču škrábe v krku. Takže jdeme do blízké kavárny na snídani, cestou musím koupit nějaké léky proti bolení v krku. V kavárně se usazujeme asi tak na hodinu, pozorujeme cvrkot a já zjišťuji trasu do katedrály Notre Dame. Skoro jsem to dala na první pokus. Vystupujeme na špatné stanici, takže jednu stanici potom jdeme pěšky. Podle mě za to ale nemůžu já, ale ta aplikace..., přece jsem si to někde musela přečíst, takže určitě aplikace. Jdeme v dešti a bez deštníků. (no comment) Přicházíme ke katedrále, která je nádherná, bohužel ale žádné waw neproběhlo, na rozdíl od včera, kdy jsme spatřily věž. Je to ale určitě také tím, že je opravdu sychravo a jsme docela zmrzlé. Takže jdeme do kavárny na oběd a na kávu. Tam se rozhodnu, že se vrátíme na pokoj, trochu si odpočineme a převlékneme a později odpoledne se vydáme na Champs Elysées a Vítězný oblouk. Moje plány se rozplynou po tom, co si přečtu na Novinkách, že v sobotu je v Paříži velká sláva ke 100. výroční ukončení 1. světové války. Takže jsou tady všichni prezidenti světa, například Trump, Putin, Merklová a dokonce Babiš. No ten tady ještě chyběl.... A Vítězný oblouk zavřený, všude prý kontroly a policajti....K mé velké nelibosti zůstáváme v posteli a k večeru se akorát jdeme podívat za holkama do hotelu. Mají to tam krásný a chvíli se válíme a vyprávíme. Později se jdeme ještě projít večerní Paříží a najíst se k MC Donaldovi. Potkáváme i Policii vyzbrojenou samopaly :-O. Pořád doufám, že to v pondělí bude lepší, ale bohužel aplikace počasí pořád ukazuje déšť. A ráno se o tom přesvědčuji na vlastní kůži. Počasí opravdu vybízí k tomu zůstat v posteli celý den. Ale já to prostě nechci vzdát, takže Nelču vytáhnu z postele a jdeme na kafčo a čaj do blízké kavárny, kde máme poblíž metro. Do poslední chvíle se rozhoduju, zda se vydat k Bazilice Sacré Coeur, ale nakonec prostě jedeme, protože je to hrozná škoda, když jsme tady nepodívat se do Montmartru. Přijíždíme tam a pořád trochu prší, ale zase tady nejsou davy. Vyrážíme směrem nahoru k Bazilice a přestože prší, tak je to tady nádherné. Okamžitě si dávám za úkol se sem vrátit a projít si to tady celé v klidu za krásného počasí. Celkem rychle jsme to prolétly, nakoupily suvenýry, udělaly fotky a když jsme Baziliku obešly, tak v dolní části byla lanovka, kterou jsme dojely na stanici Anvers a dál pokračovaly na Charles De Gaulle, kde na nás čekaly holky u Vítězného oblouku. Vyšly jsme asi 200 schodů nahoru. Nelča i Terka měly vstupenky zadarmo, joooo, to se vyplatí :-). Nahoře už nám konečně zase začalo počasí přát a začalo svítit sluníčko. Zdržujeme se tady asi hodinu a fotíme, pózujeme a kocháme se nádherným výhledem na všechny strany. Vůbec se nám nechce dolů a už vůbec ne domů. Když se konečně dělá hezky, tak my jedeme pryč. Prostě je to nevyhnutelné, takže jedeme metrem, kde si ještě zatancujeme s pánem, který tam hraje na kytaru. Tyhle kokotiny vymýšlí Terka, je to komička. Vystupujeme na Montparnasse Bienevue a opět usedáme na chvíli v Mac Donaldu a dnešní den zhodnocujeme velmi pozitivně :-))). My potom jdeme sbalit a holky si jdou taky pro kufry do hotelu. Naše hostitelka se chystá asi do práce, takže nás opouští, loučíme se. Anglicky jí říkám, že to bylo super a že jí budu v Čechách doporučovat. Zajímavé je, že celou dobu s ní mluvím anglicky, ona se mnou francouzsky, ale docela si rozumíme. Chceme po ní fotku,ale nechce se fotit, přece jen mi asi nemůže zapomenout, že jsem na ní při příjezdu tak čuměla. Ale pravda je,že byt byl v čistotě, postel pohodlná, voňavá a teplá deka, ona se pohybovala po bytě jako duch, takže jsme o ní moc nevěděly. Před 16 hodinou už jdeme dolů, kde máme sraz s holkama. Oslovuje mě taxikář a nabízí odvoz za 40 Euro, to se nám vyplatí a cestu máme pohodlnější, než tím autobusem. Let je bez turbulencí, užívám si ho celkem v klidu a hlavou se mi pořád honí zážitky, které jsme za ty tři dny měly. Říkám si, že musím Lee napsat hezké hodnocení. Když doma druhý den sednu k počítači zjišťuji, že mě předběhla a už nám napsala. Moc krásné...., prý pro ní bylo opravdovým potěšením nás hostit a moc ráda poznala mě i mojí dceru. Taky dostala krásné :-). Paříž jsem si opravdu zamilovala a myslím, že ta atmosféra a ten pařížský duch budou dlouho se mnou....