Kam s ní?

O obsahu dámské kabelky již bylo napsáno mnohé.

Zajímavé je, že se tomuto tématu většinou věnují muži, ač není v jejich silách tuto záležitost plně pochopit.

Všechny víme, že potřebujeme úplně každičkou věc, která se v ní nachází.

Nevlastním moc kabelek. Mám vždy jen několik málo základních kousků, které se hodí ke každé příležitost i barvě oblečení.

Všechny mé kabelky jsou ale hlavně velké, protože, jak tvrdí jedna moje kolegyně:

,,Do správné kabelky se musí vejít litr mlíka a šiška Šumavy."

Úměrný velikosti kabelky je i nepořádek, který v ní mám.

Nevím, jestli to máte stejně, ale já mám určitě nějakého ,,škodiče", který mi ten herberk, v mém příručním zavazadle, dělá.

Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že i když večer udělám generální úklid, vyházím všechny papírky, účtenky, prázdné obaly od žvýkaček a jiné smetí, je tam ráno stejný nepořádek.

Je to samozřejmě organizovaný nepořádek.

A tak jsem si, za ta léta, už zvykla, že minimálně třikrát denně vysypu její obsah na sedadlo v autě, abych našla klíče, žvýkačku, která tam stoprocentně je nebo jelení lůj, který tam určitě není.

Zvykla jsem si, že jsem schopná mít v kabelce doklady k oběma autům i všechny čtvery klíče, zatímco můj protějšek převrací dům naruby, protože:

,,Přece nejsem idiot, abych ,,TO"  měla v kabelce"  a hrubě se mě dotklo, že ho vůbec taková nehoráznost mohla napadnout.

A zvykla jsem si i na fakt, že mi ji moje dítě nepodá, protože ji zkrátka neunese.

Co však nepochopím, je, co k nim tak neodolatelně přitahuje moje kocoury.

Že vezmete kabelka a ona váží místo pěti kilo deset, protože v ní někdo spí, mě sice překvapí, ale nezaskočí. 

Že někdo vytahal všechny papírové kapesníky, aby je mohl rozcupovat na miliardu kousků, které, v ideálním případě, nacpe zpět, na to už jsem si taky asi zvykla.

Dokonce přežiju i to, že náš Malísek, považuje počúrání kabelky za největší trest, kterým mohl potrestat křivdu, které jsem se na něm dopustila.

Člověk si asi opravdu zvykne i na šibenici.

Ale i mě dovedou moje kočičí zlatíčka dostat na pokraj šílenství.

Před mnoha lety, jsem žila, spolu se svými kocourky Dexíkem a Macíkem, ve stověžaté matičce Praze a každé léto jsme trávili na chatě.

Zatímco Macík svoje lovecké pudy nijak nepřeháněl a dovolenou trávil povalováním, ideálně v tom největším sajrajtu, který našel, z Dexe se stávala šelma, sotva vystoupil z auta.

Lovil všechno - motýly, mouchy, mravence, ještěrky, jednou si dokonce troufl i na slepici.

Ale jeho vášní byly myši.

Nadšeně mi je nosil, samozřejmě živé, do kuchyně, kde je pohodil a pak zhnuseně pozoroval, jak tu bestii lovím, zatímco jemu vyhrožuji fyzickou likvidací, aniž bych projevila alespoň minimální vděčnost.

Po pár pokusech většinou dospěl k názoru, že si nezasloužím, aby mi nosil takové dary

a jen občas zkoušel, jestli jsem nepolevila v pozornosti.

A právě jedna taková moje nepozornost se mi stala osudnou.

Představte si situaci:

Jste v obchodě se spodním prádlem a už notnou chvíli si vybíráte tu nejhezčí krajku, té nejkrásnější barvy, samozřejmě za nekřesťanské peníze.

Prodavačka je z vás otrávená, jak maorský šíp, protože už, kvůli vám, vytahala kdeco a minimálně pětkrát vylezla, po schůdcích, do nejvyšších regálů.

Nicméně, dílo se nakonec podaří, otravná zákaznice si konečně vybere a chystá se platit, takže prodavačce svítá naděje, že konečně potáhne tam, kam už ji před patnácti minutami, v duchu, poslala.

Otvíráte kabelku, přehrabujete její obsah, hledáte peněženku,.... a přesně v tu chvíli vypadne, na vyleštěný skleněný pult, vedle hromádky bílých krajek, mrtvá myš!

Ne, není to ušmudlaný přívěsek z vašich klíčů, ani zapomenutá hračka z kindervajíčka.

Je to myší mrtvolka!

V první chvíli jsme obě koukaly, jak to pověstné ,,tele na nová vrata".  

Prodavačka vystřídala několik barev a v obličeji se jí dalo vyčíst, že zvažuje, jestli má začít ječet, omdlít, pustit se do okamžité dezinfekce nebo obchod rovnou podpálit.

Já tam stála, neschopná jakékoli reakce a přála si, abych se, na místě, propadla do Západního Německa.

Obchod jsem opouštěla bez pozdravu, rudá až na zadku a bez krajek.

Dodnes nechápu, proč si tam tu myš drahoušek schoval. Možná mu tam utekla a ranila ji mrtvice, ať už z Dexíka nebo z mého bordýlku. Možná mi ji tam uložil jako svačinku pro případ nouze.

Nevím.

Každopádně- V životě jsem se snad tak nestyděla. Ve zmíněném obchodě jsem už nikdy nebyla a pokud jsem nucena projít okolo, koukám zatvrzele do země.

A kabelku si, od té doby, zapínám na zip - alespoň většinou.