Za všechno může matka !

To není výtka na adresu mojí maminky, ale věta, kterou jednou řekl otec mého přítele.

Už ani nevím, v jaké souvislosti to vyslovil, ale přesně vystihuje, kdo může za mou lásku ke zvířatům.

Moje máma vždy toužila po zvířátku, ale nebylo ji to dopřáno. Až na střední škole přitáhla domů kotě. Leč kočička se stala miláčkem své největší odpůrkýně- její maminky, mé babičky. A máma z toho vyšla zas ,,na prázdno".

Takže když si pořídila rodinu, začala si svůj sen plnit.

Není moc zvířat, která bychom doma neměli a pokud jsme nechtěli zrovna slona nebo žirafu, dříve nebo později, jsme se svého vysněného mazlíčka dočkali.

První naše zvířátko byl pejsek.

Když mi byly asi dva roky, odešel táta na vojnu. A aby nám nebylo smutno, pořídil boxéřího kluka, který dostal jméno Ben.

Asi to nebyla úplně nejlepší volba, protože Boxer je sice psí zlatíčko, ale poněkud paličaté a celkem rezistentní vůči výchově. Ale když už mu do té hlavy něco ,,našlapete", pamatuje si to celý život.

Nicméně, Bendova ,,telecí léta" byla poněkud náročná. Jelikož maminka musela do práce a já do jeslí, byl Beník doma sám a neskutečně se nudil.

A jak se nudil, tak vymýšlel, škodil a ničil. Ale i z toho nakonec vyrostl a miloval nás celým svým psím srdíčkem, stejně jako my jeho.

Zůstalo mu však několik vášní a neřestí.

Mezi jeho vášně patřily balónky. Bohužel mu bylo jedno, jestli je balón jeho, náš nebo nějakého dítěte na  ulici a navíc ho okamžitě prokousl, takže jsme neustále platili nebo kupovali někomu ,,náhradu"

Další jeho vášní byly kameny. Věčně je nosil v tlamě, čím větší, tím lepší - nejlépe cihla, ideálně celá.

V důsledku toho měl , už ve dvouch letech, obroušené všechny čtyři špičáky.

Dokonce šel tak daleko, že jednou rozebral zeď- dodnes to mám v živé paměti.

Zvoní zvonek a za dveřmi stojí sousedka.

,,Dobrý den, máme doma psa!"

,,Aha, to je hezké. A proč mi to říkáte, paní Nováková?" zeptala se máma .

,,No ne, vy my nerozumite. My máme v obýváku vašeho psa!" 

Beníkovi se podařilo nejen odstranit omítku, aniž si toho někdo všiml, ale zatímco jsme byli v kuchyni,  ,,vypreparoval", zcela neporušené, cihly a prolezl k sousedům.

No trapas neskutečný!

Mezi Benikovi neřesti  patřila hlavně žravost. Neznalý věci by řekl, že ten pes snad nedostal nikdy nažrat.

Ukradl jídlo i z naprosto nedostupných prostor, z jakékoli výšky a klidně vám ho ,,utrhl od huby", pokud jste nebyli dostatečně pozorní.

Největší problém byl, že žral i věci naprosto nepoživatelné, někdy dokonce nebezpečné.

Například:

Moje babička nenáviděla myši. Dokud jsme neměli kočky, líčila po celé chatě, pastičky

a pokaždé když nějaká sklapla, tak se k ní vyřítila s pohrabáčem v ruce, aby záškodnici odstranila.

Když jsme, v neděli odjížděli z chaty, nalíčila všechny pasti a ještě k tomu posypala jedem chleba, který důmyslně rozmístila na ta správná místa.

Činila tak ve chvíli, kdy jsme byli všichni, včetně psa,  už bezpečně v autě.

V pátek, po příjezdu na chatu, zase vystupovala první a své nástrahy likvidovala.

Bohužel občas někde nějakou zapomněla. Většinou se na to rychle přišlo, protože je kladla stále na ta samá místa. Jednou byl ale Ben rychlejší.

Jelikož to bylo v době hlubokého socialismu, nebyl žádný veterinář v dosahu, takže se čekalo, co bude - nebylo nic!

Pes si našel cihlu a odkráčel na ni štěkat.

Nevím, jestli jed účinkoval na myši, ale na Beníka vůbec - naštěstí.

Také mýdlo bylo jeho oblíbenou pochoutkou. Jakmile na něj někde narazil, prostě ho spolkl. A jelikož se můj dědeček chodil mýt ke studni, kde ho vždycky odložil, podařil se, tomu psovi, tento kousek celkem často.

Nikdy mu nic nebylo.

Ale jednou se mu jeho nenažranost málem stala osudnou.

Začalo to úplně nenápadně - odmítl večeři. To bylo, v jeho případě, hodně divné, ale jinak nevypadal, že by mu něco bylo.

Jenže jeho nechutenství trvalo a Beník viditelně chřadnul. 

Veterinář na něm nic nenašel, takže mu píchl nějaké vitamíny a životabudiče a odeslal nás domů.

Podotýkám, že to byl velmi dobrý veterinář.

Jenže Bendovi bylo čím dál hůř, už nechtěl jíst vůbec a nakonec přestal i pít. Rvali jsme do něj vodu stříkačkou a  byli v koncích.

Veterinář opět udělal všechna vyšetření, která v té době byla možná, a opět na nic nepřišel.

Vyslovil tedy podezření, že zřejmě náš pes bude velká rarita a bude mít vřed na dvanáctníku (doufám, že si to pamatuji správně) a bude nutná operace.

Napíchal mu nějaké injekce a ráno jsme ho měli přivézt na operaci.

A tak jsme jeli domů plni obav, jestli se  to naše zlatíčko rána vůbec dožije a jak to všechno dopadne.

A pak to přišlo. Půl hodiny po návratu domů se Benda postavil, zkroutil se do oblouku a vyzvracel..... hadr na podlahu!

Celý, nerozkousaný, téměř po čtrnácti dnech !!!

Máma okamžitě volala na veterinu:

,,Tak pane doktore, ten váš vřed na dvanáctníku, má 50x50 cm a dvě kila."

Odpověď veterináře?

,,Víte co? Už mi sem, s tím vaším prasetem, nechoďte ani na kontrolu."

No nešli jsme.

Za dva dny jsme jeli na chatu a Beník, ani ne pět minut po příjezdu, spolkl kostku mýdla.