Školková vzpomínka 1 ... ach, ty děti...

Takový jeden běžný den - totální chaos v práci, naplánovaný akce stíhám s 1/2 hodinovým zpožděním, s vyplazeným jazykem dobruslím po náledí do školky, abych konečně vyzvedla dvojky.

Konečně doma - otevřu kufr auta (že vykydám ty nákupy, ty školkový věci na praní, bundy, kabáty... ) vyndavám, vyndavám - a najednou zůstanu jak Lotova žena. V kufru leží - dvě (DVĚ) černý tašky přes rameno. Zamrkám, zavřu a znova otevřu kufr auta - bohužel ta druhá nezmizla ani náhodou. No jasně, že ta taška není moje...

a po dnešku vím, že přikázat dětem ve školce - POMOŽTE MI A NĚCO VEMTE - je od rodiče nezodopovědný.

Bylo mi dost mdlo - volala jsem kam se dalo (protože si umím představit tu hrůzu a šok ve školce - když zmizla taška s dokladama) - bože můj...

Dotyčný majitel mi odpustil – sice jsem si musela vyslechnout jakej šok zažil a jakou hrůzu prožíval celou tu hodinu než se dozvěděl kterej lump mu ji lohnul (a líčil mi to minutu po minutě), načež jsem se mu revanšovala líčením mého šoku a zoufalstvím, které potrvá po celou noc než mu tašku předám (taky jsem mu to popsala minutu po minutě) a přislíbila jako odškodné velkou Merci bonboniéru.

Kupodivu - kalich hořkosti dopít až do samotného dna mě donutila má vlastní krev, krev mé krve – můj vlastní syn.

Vstoupíme ráno do školky (já nenápadně držím tu tašku za zády) a jdeme k botníku – já pro návleky, on pro bačkůrky. A najednou zahlídne kamaráda (co už s maminkou vykráčel do prvního patra) a zaječí (a celá další konverzace se odehrává hodně hlasitě - jeden visí na zábradlí a kouká dolů a druhej stojí na prvním schodu a řve co to jde nahoru)

„Frantóóóó, čáááu můůůůj kamaráde, počkej na mě – já hned příjdu“
„Joo – počkám nahoře, a dělej“
„Děláááám, ale musím do Berušek“
„A co táááám?“
„Máma musí vrátit taškůůůůů“
„A proóóóč“
„Protože ji včééééra ukradla“
„Cožeéééé, neslyšíím?“
Ukrááááádláááááááá, teda máááámamááááááá“

A ve školce bylo ticho

svět se zastavil

a moje srdce taky...

Těch 20 vteřin – než všichni rodičové (co šli nahoru, nebo dolu, popřípadě ti co se hrabali v bedně s návlekama) otočili hlavu, aby se na ten „odpornej hmyz“ co krade tašky podívalo – bylo k nepřežití...