Vánoční vzpomínka

To bylo kdysi – sova byla ještě pouhá a sotva – náctka. Štědrý den – brzo ráno – mámu popadl záchvat a rozhodla se vyšperkovat večerní tabuli navíc něčím, co se jmenuje nádivka. Vyndá mlýnek na maso (páč je řeč o době kdy se mletý nekupovalo na tácku, ale mlelo se doma) připevní a odvolává mě od „Studia kamarád“ do kuchyně. Jsem už ve věku kdy mě domácí práce nebaví, ba dokonce obtěžují a za vrchol považuji, když jsem donucena jít s kýblem smetí. Moje (o 6 let mladší) sestra nikoliv – pořád ji vzrušují mlýnky, šlehače, sifonová láhev a je šťastná když může pomáhat. Ochotně si s ní vyměňuju místo u mlýnku a jsem poslána vynýst kbelík. Vrátím se – praštím kbelíkem o linku a už slyším cosi o tom, že by mě neubylo kdybych ho šla umýt (opět pro neznalce doby – řeč je o časech kdy igelitka byl módní výstřelek a pytle do odpadkáčů si nikdo neuměl ani představit).

Melu cosi o tom, že se poblinkám

sestra mele svoje říkánky a přistrkuje do mlýnku maso

máma mele cosi o tom, že mě neubude

– a najednou CHRUST a ticho – nejednou nemele nikdo.

Dobrovolně se rozhoduju, že půjdu umejt kbelík, páč vidím jak sestra nabírá plnýma douškama vzduch do plic a za chvilku spustí požární sirénu a mamka mele z posledního. No a protože pořád hovoříme o době x – takže je jasné, že pokud chcete telefonovat na pohotovost – musíte ven před barák do budky, vystát frontu a budete mít kliku když nebude urvaný sluchátko. Ochotný soused nakládá ječící sestru s mlýnkem na prstě (nešlo to tam ani zpět), plačící mamku, poněkud zelenou sovu (páč je jí blbě z mlýnku a toho kýble co musela umejt) do auta a jedem. Na chíře z toho mají celkem jundu – zručně mlýnek rozeberou, zrentgenujou ruku, ušvácnutý koneček prstu přišijou, zadlahujou a se slovy – vidíš malá, už to nebolí - se nás snaží vykopnout.

Sestra přes moldánky utrousí – bolí a taky mě bolí nosánek. Dotaz – jak nosánek? – proč nosánek? – a odpověď – mám tam oříšek. (a taky jo – lískáč z cukroví). No a z chíry rovnou na ORL (řev a pomstychtivost sestry nezná mezí) mamku pozvrací, počůrá, máma dostane vynadáno, že není schopná udržet dítě v klidu, já dostávám preventivně pár za ucho – jedem domů – nálada pod psa, všichni plačící, nepochopení a rozmrzelý – a ve dveřích "živitel rodiny" s otázkou... kde je sakra VEČEŘE?