Jak jsem zkrotila Hatátitlu

Byl krásný letní den a sluníčko svítilo jak pitomé. Naše město bylo zaplněné až po střechy obrovským množstvím černě oděných návštěvníků pravidelného metalového festivalu, kteří se držíce své pomalu teplající pivo promenádovali po ulicích v očekávání dalšího koncertu oblíbené kapely. Toliko ke kulisám celé mé příhody :)

Dopila jsem své pravidelné ranní kafe a plna srpnové pohody oblékla sytě růžovou sukni s kanýrem. Sice ve městě teď vládne černá, ale ať všichni vidí mou růžovou náladu. Dnešní plán je jednoduchý a zábavný - počkám na muže, až přiveze auto z pochůzek, předáme si děti a odpoledne vyrazím do okresního města za prací zase já. Nádhera, celé odpoledne sama pro sebe! Plánuji si návštěvu hypermarketu a s vidinou VELMI NAHLAS puštěného autoradia, kde NEHRAJE Dáda Patrasová, hladím děti po hlavách a přidávám jim ještě jednu porci křupek navíc.

Konečně se ozývá otevření dveří, doladím účes a vyrážím. V tom okamžiku se celá moje vidina božského dne hroutí jako balíček karet. Auto sice přijelo, ale bez výfuku.
Chvíli se poddávám depresi, protože má účast ve městě je prostě nutná a neodvolatelná. Nakonec mě napadá jediná možná varianta - nedá se nic dělat, musím si auto půjčit. Po několika telefonátech se domluvil použitelný - leč poněkud koordinačně složitější plán. Mamka mi zapůjčí své malé autíčko, ale odpoledne ho musím přijet vrátit. A aby mě nemuseli odvážet domů, zapůjčí mi na zpáteční cestu svou zánovní BABETU - nakonec, 17 km v letním počasí není na babetě přeci vůbec žádný problém.
Na babetu nespěchá, můžu ji vrátit někdy později. Skvělé.

Opouštím tedy rodinu, mamka se svou pejskovou Emou mě nabírají do auta a vyrážíme. Ve městě vysazuji mamku, a se stále se zvětšujícím zpožděním vyrážím na domluvenou schůzku. Konečně přeblikla na semaforu zelená, ještě mrknu do zpětného zrcátka a šlápnu na pl...Víte, jak se dokáže smát spokojený pes? Ujišťuju vás, že to není nic, co byste chtěli vidět ve zpětném zrcátku, když jedete se zpožděním do práce. Beru do ruky mobil. Mami, kdepak máš Emu? Do mamčina smíchu pokládám hovor a otáčím auto, abych pejska vrátila. Už tehdy jsem měla tušit, že rozbitý výfuk auta nebude jediným zpestřením tohoto dne.

S potem na čele jsem dorazila na místo určení a vyřídila vše potřebné. Zase to začínalo vypadat docela pohodově, takže jsem se spokojeným úsměvem pobrukujíc si s rádiem jela vrátit auto a vypůjčit si babetu. Jo tak na to se vážně těším, je takové krásné počasí, sluníčko, s teplým větrem ve vlasech bude zbytek cesty přímo labužnickým zážitkem.

U maminky jsem vypila další kafe a po mnoha poučeních, jak se ten silný stroj startuje, zamyká, odemyká a co se do něho leje, došla jsem si do stáje (pardon do garáže) pro babetu. Bezpečnost především, takže na mé - nikoliv nejmenší - hlavě také přistála helma. No helma.. říká se tomu tuším kokos. Ostře modrá, s reflexně oranžovým proužkem, kšiltíkem a koženými pásky. Bohužel, byla mi nenapraviteně malá. No co se dá dělat, bez helmy jet nemůžu a jiná tu prostě není, takže jsem ji nasadila na špičku hlavy,
zapnula na nejzazší dírku, a snažíce se pokud možno nedýchat (abych se neudusila páskem) jsem se rozjela k domovu.

Iluze příjemné projíždky se rozplývá během prvního kilometru. Nejen, že nemůžu dýchat a hýbat hlavou (a to zcela pomíjím fakt, že vypadám jako blázen), tak babeta byla rozhodně konstruována pro někoho o půl metru menšího a půl tuny lehčího. Nejenže do každého většího kopečku mě předjíždějí hlemýždi, ale moje tělo zkroucené mezi sedadlo a šlapky určené pravděpodobně pro pigmeje, začíná protestovat. Abych si ulevila, posouvám se po sedátku stále dozadu, přeci jen, nejvíc trpí moje dlouhé nohy. Posledních 5 km už
regulerně sedím v košíčku na nosiči babety a snažím se přenášet váhu z jedné strany zadku na druhou, abych si trošku ulevila.

A už jsem doma, projedu davem metalistů, budíce svým vzezřením solidní ohlas (moje volánková růžová sukně, servaný výraz ve tváři, korunovaný kokosem usazeným vysoko na hlavě se vážně přehlednout nedá). Zaparkuji stroj a trošku ztuhle se vracím domů.
Hned u dveří si všimnu kupičky knížek, připravených k vrácení do knihovny. Jéj, to by bylo super, kdybych vyřídila i knihovnu! Koneckonců oblečená jsem, babeta čeká před garáží..Balím knihy do kabelky a poučena z předchozích nezdarů přibaluju také pořádný polštářek.

Kdepak na mě, prostě když se nevejdu na sedačku, tak si dám polštář do košíku a pojedu na něm!

Babeta na mě nečeká sama - je obklopena davem nudících se metalistů, kteří nešetří slovy obdivu. Jé, paní, vy máte krásnou babetu! Můžeme Vám ji nastartovat?
Dopřávám chlapcům radosti z nakopávání babety, nasazuji kokos na špičku hlavy, usazuji polštářek do košíku a za hurónského smíchu odjíždím směrem ke knihovně.

KNIHOVNA.

Stojím před knihovnou a přemýšlím, jak zaparkovat. Očividně nikdo nepředpokládal, že by četbychtiví návštěvníci mohli přijet něčím jiným, než autem, nebo na kole. Nakonec zvítězila má úsporná část povahy a místo zabrání celého parkovacího místa pro auta, stavím babetu na stojánek hned vedle stojanu pro kola. Zamknout, polštářek, kokos. V knihovně jsem pořídila během pěti minut, v hlavě si ještě plánuju, že zajedu na náměstí do bankomatu, navyklým pohybem nasazuju kokos, odemykám babetu a startuju. Babeta se vzpírá, nechce chytnout, a jak ji intenzivně nakopávám, začínají se kolem scházet pejskaři. Konečně! Motor naskočil... jenomže já ji zapomněla sundat ze stojánku a omylem jsem přidala na řidítkách plyn. Babeta se vzepnula na zadní kolo. Zoufale se rozhlížím, držím řidítka a mačkám brzdu - všude kolem mě stojí kola! Točím se s zdivočelým koněm na zadních a rychle hledám, kam bych ho mohla položit, abych způsobila co nejmenší škodu. Nakonec strhnu babetu na silnici.. uf. Rychle nasedám na polštářek v košíčku a ujíždím pryč. Začíná toho na mě být trošku moc,ale nemůžu si pomoct, teď už se i já pochechtávám.

NÁMĚSTÍ.
Poučena ze zážitku u knihovny, tentokrát startuju s babetou bez stojánku. Snad stačí, když řeknu, že se ta potvora prostě rozjela a já nestihla naskočit a běžela jsem za ní přes půl náměstí? To už jsem se naplno přidala ke smíchu kolemjdoucích a celou cestu domů se smála jako blázen. Poslední kopec před domem, kdy jsem se plazila rychlostí 1,5 km v hodině, rozesmátá, v růžové sukni, s modrým kokosem na hlavě, sedící v košíku na polštářku, a předcházely mě davy metalových fanoušků, to už bylo jen skvělé zakončení. Domů jsem přijela ve skvělé náladě a úplně vyřízená.

Babetu jsem už dávno vrátila, ale ten den, kdy jsem zkrotila Hatátitlu, nikdy nezapomenu :)