Deník nadšené geomatky (4)

IV. Bodujeme v Hraběšicích                 

Po minulém fiasku s tím úžasným chytrým telefonem a ještě chytřejší aplikací, jsem nenechala nic náhodě a příjemně si popovídala s mladíkem na infolince operátora. Cosi mi poslal a ejhle, problém s daty byl vyřešen. Tak fajn, teď už nás nic nezastaví… Stejně ve mně trochu hlodal červíček pochybností a tak jsem se rozhodla, že si před každou keškařskou výpravou udělám pořádnou přípravu. Takže večer před plánovaným výletem zasednu k pc, vyhledám keše, které chci najít a pak si ty stránky jednu po druhé tisknu, až mám štosík papírů se souřadnicema a nápovědama.

Jenže ne všechny keše mají na první pohled zřejmé souřadnice. Existují špeky ve formě tzv. Mystery keší, kdy si souřadnice musíte získat rozšifrováním nějaké záludnosti, nebo vypočítat podle různých vzorců apod. Ty moje papíry jsou pak mnohdy počmárané výpočty a náčrtky. Einstein by měl radost. Možná jako vedlejší produkt jednou zdokonalím jeho teorii relativity.
Manžel je z toho mírně nesvůj, takovou pečlivou práci a s takovým zaujetím u mě již dlouho nepozoroval a také mu to celé přijde tak trochu zbytečné. (On je s moderní technikou, na rozdíl ode mě, na stejné vlně.) Já se však jeho řečmi typu: „Nechceš si už sednout tady ke mně, když děti spí?“ nenechám rozhodit a dál si čmárám poznámky…za ohradou vlevo…podle drátů…bonusové číslo!...

Bonusové číslo je taky pěkná vypečenina. Je to číslo, které se vyskytuje v některých krabicích, musíte si ho opsat a pak ho dosadit do vzorce pro vypočítání Bonusové keše. Jednoduché zdá se. Jenže v euforii z nalezení krabky, obzvláště když kolem vás poskakují děti, svými nenechavými ručičkami se v krabičce přehrabují a pisklavými hlásky cosi nadšeně povykují, si kolikrát zapomenete to číslo poznamenat (o zapamatování už vůbec nemůže být řeč). Zjistíte to nejlépe až po návratu domů. Proto červenou fixou obřími písmeny čmárám onu poznámku na své drahocenné archy.

A pro dvě takové kešky ze série Obcí údolí Desné jsem se rozhodla vydat jednu slunnou neděli a pokud možno s celou famílií. Hned ze startu mi udělal čáru přes rozpočet děda, který zlanařil Hynka na ryby. Nu což, tak ve čtyřech to bude taky dobré. A po cestě ulovíme ještě nějaké tradičky.

„Zlato, prosím, musíš nám zastavit nejdřív tady někde u té závory…“ volám na toho svého pána tvorstva a myší šmejdím po mapě na monitoru, zatímco on si chystá náhradní ponožky do batohu. Můj muž René je totiž v balení batohů jednička a nikdy nenechá nic náhodě. „A potom tady u letiště a tady u toho lomu a pak potřebuju tady ke kostelu, tam je multina a nakonec Traťovka, jo?“ „Hm.“ Nadšení Renka z toho, že neděli stráví hledáním svačinových boxů v křovinách se dvěma mrňousky, dostoupilo vrcholu.

         Naše geovozidlo zastavilo u závory a děti se k ní vrhly. Než jsem stačila vytáhnout své zápisky, už oba ječeli jak na lesy, protože vletěli přímo do kopřiv. Snažila jsem se je nezhýčkat přílišnou lítostí a uklidnila jsem je tím, že je to dobré na revma. Jako dítě mě to taky vždycky ohromně utěšilo, když mi to rodiče připomněli.

 „Hledáme mikro krabičku, to znamená jak od tic tacu. Musí být podle souřadnic někde na té závoře.“ Samotné už mi revma na rukou nehrozilo do konce života, ale píle byla odměněna a my tu malou potvoru našli. „Bonusové číslo.“ ozvalo se znuděně z auta. No jistě, sakra, už jsem ji měla vrácenou zpátky. První úspěch v kapse.

         Na letišti se René rozhodl vzít Jarmilku koukat na letadýlka a my jsme s Vildou sešli kousek dolů, k obří reklamní ceduli, která se mi zdála podle mapy nejslibnější. Když hledáte keše, musíte se chovat nenápadně, abyste zbytečně místo nevyzradili a nenechaví mudlové aby pak kešku nezmudlili. Ovšem kolem zmíněné cedule se zrovna jela nejspíš Tour de France, takže jsme každou půlminutu dělali, jako že se Vilémek potřebuje za tou cedulí vyčurat. Navíc byla ta krabička tak fikaně zamaskovaná, že jsme tam takhle šaškovali dobrou půlhodinu. Renda už na nás netrpělivě mával od auta s kroutící se Jarčou v náručí, ale nás hřál pocit, že jsme to nevzdali.

         U lomu to byla bleskovka, což jsme jako rodiče ocenili, jelikož děti už začínaly býti zpruzelé a tajně jsme doufali, že než dojedeme do Hraběšic tak oba usnou. No, nestalo se. V Hraběšicích u kostela zblejskly nové dětské hřiště a už se dožadovaly jeho návštěvy. S Renkem jsme si rozdělili role – on šel řádit s mrňaty na hřiště a já šla luštit kostelní multinu. Multina je keška, u které musíte nejprve splnit řadu dílčích úkolů a potom teprve dostanete souřadnice takzvané finálky. Úkoly se zdály snadné…spočítej schody, spočítej hvězdy nad hlavou svatýho, jaký letopočet je v názvu…za chvilku už jsem vítězoslavně zadávala souřadnice finálky do GPS v mobilu. Ta mě vedla zpátky k hřišti, tak jsem mrkla na Rendu, jako že jsem dobrá a ty souřadky mám a chodila s mobilem v ruce sem a tam. Naštěstí byla kromě nás přítomná jen jedna místní maminka s holčičkou a i ta zřejmě brzy přemýšlela, jestli nemá zavolat do Šternberka na psychiatrii, zda někoho nepohřešují. V takových oblastech, kde lišky dávají dobrou noc, GPS signál rád skáče a já skákala s ním – od stromu ke stromu, ze svahu, do svahu, i pod lavičky jsem nakoukla…objevila jsem jen jednu ptačí budku, která byla docela vysoko, ale když jsem viděla, že René už se opravdu chechtá, jak tam šaškuju, odhodila jsem veškerý stud a na špičkách se natáhla do té boudy. A ona tam byla. Uff, to byla úleva. Vražedný brko zase zabodovalo. Děti jsme s křikem odvlekli ze hřiště a svištěli jsme výše do hor za dnešní poslední keší.

         Na Traťovce jsem očekávala opět bleskovku. Děti pokojně chrupkaly v autě, tak jsem tam s nimi nechala manžela a vrhla se do terénu. Přibližné místo mi bylo jasné, vybrala jsem si tedy jednu z vyšlapaných cest a hledala. Nápovědu POD KAMENEM začínám krutě nemít ráda, obzvláště tam, kde je kamení jak sladkýho zelí. GPS mě začala navádět do čím dál hustějšího porostu a já si nadávala, že jsem si nevzala delší kalhoty. Nic jsem však nedbala na rozedrané nohy a prýštící krev z holení a stále následovala šipku na přístroji. V tom se mi noha smekla a já po zadnici sjela z mírného svahu a přistála na makadamové cestě. A po pravé ruce se na mě usmívala hornina, která už od prvního pohledu byla oním kamenem. Holt, někdy si člověk vybere trochu obtížnější trasu k cíli…