Deník nadšené geomatky (20)

XX. Hvězdy v Dubicku

Blížil se jeden z volných podzimních víkendů a tak bylo na čase naplánovat odlov nějakých krabiček. Heduš měla jakési jiné povinnosti a tak jsem přemluvila Reného, že si uděláme příjemný rodinný výlet. Vybrala jsem sérii keší v Dubicku zvanou Anežákova hvězdička. Jak už z názvu vyplývá, založil ji jistý Anežák a krabičky uspořádal po dubickém lese tak, aby byl při zobrazení na mapě jasně zřetelný obrys hvězdy. Celkem něco kolem dvaceti mikrokeší. Z Reného nadšení přímo sálalo, jak jsem snadno vypozorovala z jeho výrazu. Zřejmě měl ještě v živé paměti soví sérii z Třemešku, která byla oproti tomuto počinu poloviční. Renda je sice taky bývalý skaut a vedoucí z lesní školy, co se nějakého výšlapu nelekne, ovšem v otázce tahání našich dětí po luzích a hájích, do kopců a houštin příliš za jedno nejsme.

„O víkendu má pršet.“ Zkusil to. Jako správná ženská jsem přešla do útoku, zprávu o počasí absolutně nevnímaje. „A to jako chceš radši s děckama sedět doma na zadku? Víš co? Tak si tu lehni na gauč a já s nima pojedu sama.“ Jistě si dokážete představit ten jízlivý tón v mém hlase. René samozřejmě zamumlal něco v tom smyslu, že přece neřekl, že nechce jet, čímž byl plán na sobotu demokraticky odhlasován. Můj drahý René to holt se mnou nemá lehké, ale co si kdo navařil…

V sobotu bylo sice zataženo, ale nepršelo. Venkovní teplota už dávala tušit říjen, a proto jsem děti řádně nabalila. René si samozřejmě neodpustil poznámku, že jistě zmokneme a to bude teda super, až budou děcka nemocný. Než jsem stihla otevřít pusu, odpověděl mu Vilda, pěkně po maminkovsku: „Nejsme z cukru, tak se nerozpustíme, že jo, mami?“ Uchichtla jsem se nad výrokem, který často používám při zocelování dětí v přírodě a souhlasně na synka kývla. Jako správná hlava rodiny si Renek cosi dál brumlal. Než jsme všechny děti naskládali do auta i s životně důležitými věcmi jako je kočárek s panenkou, mušle od hlíny, právě vytažená z květináče, kamenná sekyrka, dřevěný meč a plastový mobil, pocítila jsem mírný záchvěv únavy. Můj milovaný, když zahlédl ten náznak vyčerpání, mě obdařil významným pohledem typu – já jsem ti to říkal. Nicméně tyto stavy zažívám jako každá matka vícero dětí dnes a denně, kdykoli se tu bandu snažím někam přepravit, takže vím, že je to jen chvilková slabost.

Cestou do Dubicka René ožil, zejména když zjistil, že vůbec netuším, kudy se do té vesnice jede a mohl tak předvést své vůdčí schopnosti. Je pravdou, že v těchto oblastech na svého muže naprosto spoléhám, protože na rozdíl ode mě netrpí fóbií z toho, že špatně odbočí, nebo nedej Bože, nebude mít kde zaparkovat.

Za chvíli už náš Citrón stál na kraji dubického lesa a famílie se mohla vykutálet z vozu. Samozřejmě jsme nejprve museli vyřešit technické věci jako čůrání, zakutálenou mušli od hlíny, žízeň jako na Sahaře, rukavice na ruce a zase dolů, chuť na nějakou dobrůtku a sběr a uložení kamení do kapes. Na začátek jsem měla v plánu ulovit svačinovku hned při kraji lesa na místě zvaném U Štafiusa. Tahle krabička sice nepatřila do trailu Anežákovy hvězdičky, ale byla pěkně po cestě, takže jsme ji tam přece nemohli jen tak nechat.

Děti se rozběhly k dřevěné ohrádce s lavičkami a obrázkem myslivce klečícího před jelenem s korunou na hlavě. Posedaly na hrubě otesaný kmen a štěbetaly jako ptáčci na plotě. „Mami, proč to tady má tak divnej název?“ Zajímal se Hynek a tak jsem z paměti vylovila příběh, který jsem četla v listingu ke kešce, o myslivci, který chtěl zastřelit obrovského jelena Štafiuse. Ten se před ním však zjevil se zlatou korunou na hlavě a promluvil k němu něco v tom smyslu, že když ho zastřelí tak zemřou oba. No myslivec si asi spočítal jedna a jedna a jelena nechal radši jít, než aby sám zaklepal bačkorama. „A na památku tady má obrázek.“ Děti kupodivu povídačka zaujala, tak že vypadaly v mírném transu, ale možná byly jen tak zmrzlé, jak delší dobu seděly. Abych je trochu rozhýbala, ukázala jsem směrem, kterým jsem tušila krabici a vyslala je napřed. Za chvíli už jsem slyšela ryk značící nález od nejmladších členů Vražedného Brka.

Před námi byl maraton dvaceti keší plus jedna bonusová na konec. Všech dvacet jich bylo stejných. Černé tubičky s úzkými logbooky a na nich bonusová čísla, která jsme měli dosadit do finálových souřadnic. Ze začátku šlo všechno hladce a děti běhaly od stromu ke stromu a kešku vždy snadno objevily, často jen podle nápovědy. U čtvrté keše se Vilda začal sápat tátovi na záda s jeho oblíbeným slovním spojením – taťko vzít. René si tedy hodil za krk dvacetikilový ranec a kývl na mě s otázkou kudy dál. Jarmilka mi spala v manduce, geogolfky jsme s sebou tentokrát nebrali, což se ukázalo jako velmi dobrý nápad. Ukázala jsem směrem přes les, který se nejprve prudce svažoval dolů, aby se pak zase stejně prudce zvednul. Na vteřinu jsem viděla Renkovo bělmo a uslyšela hluboký povzdech. Překonali jsme terénní nerovnost a chvilku se potrápili s hledáním tubičky. Hynek ji nakonec objevil o pár smrků dál, než jsme původně pátrali.

U další keše mě GPS mírně vodila za nos. Nápověda – na mladém habru – v mladém habrovém lese nám byla taky na houby, takže jsem s dětmi křižovala porost a prohledávala listoví. René se mezitím občerstvil a pobaveně nás sledoval. Když ho přestaly bolet záda od nošení břemene jménem Vilém, vytáhl významně svůj chytrý telefon a požádal mě o souřadnice. Sledujíc střelku kompasu, zmizel v roští, následován svými natěšenými potomky. S vítězoslavným výrazem se za nedlouho drali zase ven. Odřená od větviček a ostružiní jsem byla ráda, že ji máme a spolkla jsem hořkou slinu poraněné ješitnosti.

„Ukaž mi souřadnice té další.“ Houkl na mě Renda, kterého úspěch evidentně motivoval. Ovšem moje GPS mě navigovala trochu jiným směrem než Reného kompas. Asi o 90°. Trvala jsem si na svém, že půjdu podle ní a René, že on tedy určitě nebude poslouchat ten můj křáp a půjde podle kompasu. Děti kupodivu více důvěřovaly mně, nebo je hnal biologický pud, který nutí mláďata savců pronásledovat své matky kamkoliv, a tak se Renda odpojil a šel svou vlastní tvrdohlavou cestou. Před dětmi jsem nechtěla dát příliš najevo své naštvání a tak jsem na všetečné otázky, kudy jde táta, odpovídala jen: „nebojte, on brzo zjistí, že jde špatně a dožene nás.“ V duchu jsem však nadávala na toho zabedněnýho mezka a doufala, že jsem se opravdu nespletla a nebudu muset potupně přiznat, že blbě jsem šla já. Po sto metrech začal Vilda litovat svého rozhodnutí jít slepě za mámou, protože jsem odmítala hodit si ho za krk. Šipka na přístroji nás vedla stále blíž, a když jsem dětem hlásila, že jsme nějakých třicet metrů od keše, spatřili jsme proti nám přicházet známou postavu. „Tatínek!“ Zaburácelo lesem. Zatímco jsem podepisovala do logbooku náš tým, vyslechla jsem si Reného moudré rady, jelikož byl stále přesvědčen, že jeho cesta byla ta lepší. Bylo dost po poledni a my byli sotva v půlce. Děti dostaly palačinky do ruky a už jsme je hnali k dalšímu bodu.

U pomníčku Cyrila a Metoděje si Vilda všiml betonové dlaždice ledabyle pohozené opodál. „Keška, keška.“ Hulákal na lesy. Kupodivu pod tím čtvercem opravdu byla krabička, ovšem jak jsem si záhy všimla bez loga geocachingu a v deníčku byla pouze křestní jména a žádné přezdívky, což je na kešku velice nezvyklé. René záhadu objasnil tím, že je to kontrolní stanoviště pro orientační běh. Keš jsme u věrouků našli taky, ale krabice pod betonem způsobila u dětí daleko větší zájem.

Další keše ze série nás pohonily všemi typy lesů, porostů, terénů a povrchů. René měl opět za krkem dvacetikilové závaží, ale s blížícím se večerem se již nechtěl zdržovat kňourajícím capartem. Zbývaly nám asi ještě tři keše, když jsme se dostali na mírně zarostlou cestu, která byla celá rozrytá od divočáků. Zmocnila se mě lehká nervozita a v hlavě jsem viděla stáda divých prasat, jak za soumraku vylézají ze svých úkrytů. U souseda v ohradě mám denně možnost prohlédnout si, jak jsou ti kaňouři velcí. Nechtěla jsem však zbytečně vyvolávat paniku a raději jsem se soustředila na co nejrychlejší odlov zbývajících tubiček. Keška, která nás čekala, byla umístěna do nepřístupného porostu plného náletových dřevin poblíž té rozbahněné cesty. Prodírat se tam s dětmi bylo nemyslitelné, proto jsme si zvolili tatínka za našeho zástupce a René, hrdý, že mu rodina věří, vstoupil s mobilem a tužkou do houští. Vybalila jsem dětem zatím svačinku, ovšem ty více zajímalo trhání trávy a házení si ji vzájemně na hlavy. René stále nepřicházel a děti už by si i bachyně mohla splést s vlastními selaty. Když se konečně s radostí z nálezu vynořil, spadl mi kámen ze srdce. Přece jen jsem měla strach, aby ho nějaký štětináč nepovozil na hřbetě.

Posbírali jsme tu zabahněnou sebranku a metelili dál. Začínalo se ochlazovat, tak nám ani nevadilo, že cesta vedla do kopce. Podle nápovědy měla být keš na stromě, na který se dá snadno vylézt. Chvíli nám trvalo, než jsme našli ten správný strom, ale zadařilo se. René jako správný gentleman odhodil batoh a mrštným pohybem se vyhoupl do větvoví. Mám opravdu krásného muže, proletělo mi hlavou, když jsem pozorovala svého chotě, jak si zuby přidržuje propisku, aby otevřel tubu a podepsal nás do logbooku. Ze snění mě vytrhly děti, které se dožadovaly informace o dalším postupu.

Seběhli jsme tmavým lesem a vcelku snadno odlovili dvacátou keš. Bleskově jsem dosadila získaná čísla do souřadnic. Finálka byla chvála Pánu Bohu po cestě k autu. Její provedení nás velice mile překvapilo. Děti totiž na místě určení objevily veliký kýbl, ve kterém bylo opravdu z čeho vybírat. Každé z nich si vybralo hračku a do kyblíku jsme vhodily tři jiné na výměnu. Jarmilku jsem si usadila na záda do manduky, René si naložil Viléma opět na ramena a Hynek s kamennou sekyrkou v ruce se nám držel v patách. Les potemněl ještě víc a já konečně řádně ocenila Renkovu kompasovou aplikaci. Střelka nás neomylně vedla nejkratší cestou k autu a ani nám nevadilo, že jsme si při tom málem zlámali nohy. S pocitem úlevy jsme vyložili každý svůj náklad do autosedačky. Hynek se mírně rozkašlal a René si neodpustil poznámku: „Vidíš, já ti to říkal, že z toho budou akorát nemocní.“

Tři unavené rampouchy jsme ohřáli v horké vodní lázni a uložili ke spánku. S pocitem uspokojení a hrníčkem čaje se slivovicí jsem logovala na webu všech 22 dnešních keší. René únavou usnul u televize. V teplíčku domova jsem během chatování s Heduš prohlížela mapu, kam si to namíříme příště a bylo mi báječně…