Jak to (asi) chodí v pekle

Včera jsem se s dětma vracela domů ze školy a školky. Děti vyprávěly co je za celý den v kolektivu dětském potkalo příjemného více i méně a protože jsme nespěchali jako obvykle – měli jsme čas i na probrání událostí nadcházejících – tedy podvečerní Mikulášské besídky na zahradě školky, kam jsme se ostatně chystali. Slovo dalo slovo a z řeči vyplynulo, že na besídce bude osobně přítomen Mikuláš, nějaký ten čert a snad (dá-li Bůh) i andělé. Vašíka (5let) velmi zajímalo peklo – jeho řád, hierarchie, zvyky pekelníků…. Na rozdíl od výšin nebeských – o tom měl celkem jasno, tedy bez otázek. Na téma peklo padaly otázky typu: co v těch pytlech čerti vlastně nosí, kam to dávají, proč mají řetězy…. Inu, povídám: „DOMNÍVÁM SE, že v pytlech čerti odnášejí vše co do pekla patří, řetězy mají na případné uvázání zlobivců ke kůlu či kotli přímo v pekle….“ Vašík chápavě pokyvoval hlavou a pak povídá: „A v těch kotlích vaří ty zlobivce“. A já na to: „No, že by vařili to nevím jistě, ale může se stát (nemůžeme to zcela vyloučit), že sem tam nějaký ten zlobivec spadne (vlastní nepozorností) do kotle sám a než ho vytáhnou… no, to chvíli trvá.“ A na to Vašík povídá: „A jí čerti i pinďoury?“ a dlouze se na mne zadíval patrně čekaje na jasnou zápornou odpověď. Musela jsem s pravdou ven. „Vašíku, já vlastně ani žádného čerta neznám, takže popravě řečeno nevím – ale myslím si, že NE“. Trošku ho to uklidnilo. V tom se ale ozvala Anička (8let): „ Fůůůůůůůůůůůůůj pinďoury, jo? To je hustý!“ Pokusila jsem se zmírnit dopad této informace na obě děti tím, že jsem ještě jednou zopakovala, že nevím, ale myslím si že NE. Anička po chvilce řekla: „ Vona tam vlastně není kost, tak by to asi i šlo“. Rozhodla jsme se, že při nejbližší příležitosti budu muset s pravdou o čertech ven. Do té doby mám čas se tématu PEKLA věnovat podrobněji a něco o něm „vygůglit“, protože když to tak sečtu suma sumárum já toho o tom pekle zase až tolik nevím…. :).