Necháme se překvapit, jak to jednou dopadne

Měla jsem rozhovor s dcerou. Dostaly jsme se k tématu, že kdo po mně jednou převezme "moje řemeslo" nebo v něm alespoň v rámci svého koníčku bude pokračovat. Přišly jsme na to, že zřejmě NIKDO.

V prvním příspěvku, který jsem tady vložila, píšu ve zkrate o tom co dělám a proč to dělám, že se snažím zachovat co nejvíce z historie fajans a Tupeské keramiky a že vlastně je to kus mě, nás, naší historie. Nyní mě tak napadá, na jak dlouho vlastně? Dokud se poslední hrníčky a mísy nerozbijí?

Mám dvě krásné a chytré  děti, ale ani jedno se toho štětce nechytne. Syn od dětsví maloval nové typy aut a motorů a dcera? Dceru baví všechno, ale pokud u toho nemusí být dlouhodobě trpělivá a opravdu hodně pečlivá...takže jak víme,malovat štětcem "rozmočeným prachem do prachu (glazury)" je v tomto případě pro ni nepřekonatelný problém!! :-D Chce to opravdu hodně trpělivosti a  pečlivost. Škoda, že ani jednomu z nich toto nepředám, živit se tím samozřejmě nemusí a ani bych jim to nepřála, co si budeme povídat, ale co s touto kulturou a tradicí jednou bude?

Jak jsem už psala, je nás hrstka a z té hrstky už to nejsou mladší ročníky, mladší generace, ale má generace a generace těch starších. A generace starších, od kterých  my jsme se učili, tak ti už tady z velké většiny nejsou.

Řemeslo umírá spolu s generací a to co po nás zůstáva jsou děti a jejich děti, tak snad se jednou dočkám a naučím něco z této tradice své vnuky...jinak už jen výstava v muzeu :-)

Hana Šubrtová (HS keramika)