Jak se žije s dys

       Dlouho jsem zvažovala, zda vůbec ještě někdy něco někam napíšu. Ale rozhodla jsem se, že ano. Všem kdo budou číst tyhle řádky říkám, nejsem spisovatel a věřte mi, že mám spousty chyb.

       Tak hned ze začátku chci říci, proč jsem se rozhodla napsat něco takového. Víte, jsem „normální“ máma od dětí, která si prošla snad vším. Celý život bojuji s určitými předsudky a hlavně se všemi dysfunkcemi, které snad jsou. ( jen pro objasnění – dyslexie, dysgrafie a dyskalkulie). Na všechny tyhle dys … jsme si už zvykla a tak se snažím všem lidem kolem sebe pomoci. Ať už jde moje děti ( mám dvojky syn ADHD a dcera ta zdědila, všechny moje dys) takže super věc. Ale tohle nechci psát.

     Chtěla bych Vám popsat, co se s námi „ jinými“ lidmi děje, jak prožíváme všechny svoje trápení.

      Většinou si toho všimnou paní učitelky již na prvním stupni. Za mých školních let, se takové „ slabší „ děti šouply do speciální školy a byl klid. Já ,díky své mamince , jsem zůstala na „normální škole“ a tak jsem dřela jak kůň, abych se mohla dostat na střední. No řeknu Vám jednoduché to nebylo. Přijímací zkoušky jsem udělal jen tak tak a studium bylo pro mě i paní učitelky (kterým tímto velmi děkuji) nadlidským výkonem a noční můrou. Tento maximální výkon jsem zakončila maturitní zkouškou. ( Vydřenou Maturitní zkouškou !!!). Jenže jsem netušila, že boj to bude pořád.

      Věřte mi, že psát ( i když Vám to Word ohlídá) není jednoduché. Každý člověk, si z hlavy dokáže v pohodě spočítat % ve slevách, není pro něho problém spočítat položky z hlavy a vymrskout Vám všechny y a i v jakých kolik slovech. Ano – to je, pro ty normální. Pro nás , kteří jsme pro Vás asi z jiné planety, to je celkem nadlidský výkon. Stydíme se za jakékoliv psané slovo a 150x si text před posláním předčteme, ale stejně, jsou tam chyby a to se můžeme snažit jak chceme. Každý den je pro nás velkou zkouškou. Když jdete po ulici, jsme úplně stejní. Nikdo nic nepozná, ale my, každý den bojujeme velké, nebo malé bitvy. Máme stejnou inteligenční schopnost jako každý jiný, ale prostě jsem na tom jinak.

     Chápu, že mnoho lidí si myslí, že je to ostuda. I já jsem to tak brala, ale není to tak. Musíme se s tím naučit pracovat. Mnoho lidí, kteří jsou do dnes považováni za super mozky mají také některou s dysfunkcí. A kam to dotáhli?

     Třeba i Vy, kdo jste měli chuť si to přečíst, máte kolem sebe někoho takového ( a třeba o tom ani nevíte) Proto Vás tímto prosím, před tím, než někoho odsoudíte za to, že něco neumí, zkuste si všimnout toho, zda třeba to není jen o tom, že není dokonalý.

     Jestli jsem někoho urazila, omlouvám se.