Mám to pod kůží....Moje povolání.

               Po opuštění řad záchranářů, skončila jsem na různých odděleních nemocnic, abych zjistila,  že takhle ne. Že nechci být pod takovým tlakem jen proto, že je špatný systém, a nehodlám na oltář položit vlastní zdraví. Takže jsem dala výpověď, odjela na tři  měsíce do Střední Ameriky a po návratu nastoupila jako sestra domácí péče.Nutno podotknout, že sotva za dvoutřetinovej plat oproti nemocnici, ale ten relativní klid za to stojí.

Ne, že by to nebyla honička, ale jak si to udělám ( rozuměj systém a pořadí), tak to mám. Někdy jsem doma už po 13 té hodině. Každopádně to obnáší denní porci nachozených kilometrů v rozmezí 7 - 12km. Trošku to vočůrávám koloběžkou, ale i tak je to celkem slušnej nářez. Nejsem nejmladší, že ano...

Mí - povětšinou - staroušci, mi baví a - povětšinou - rozumějí. Samozřejmě je to dané vzájemností. Vzájemným zájmem, respektem, slušností a empatií. Někomu měřím glykemii a píchám inzulín, někomu odebírám krev, někomu převazuju bercové vředy, s někým rehabilituju, podávám léky a všem kontroluju zdravotní stav. Někteří mají těžké, ba nevyléčitelné- choroby, jako třeba rakovinu, nebo  Alzheimera, cukrovku a s tím spojené hluboké nehojící se otevřené vředy, s někým jen rehabilituji např. po mrtvici. Bez ohledu na to, kolik u nich trávím času, vždycky se snažím o několik  věcí: vždy si odložím kabát - vyvolá to dojem dobré návštěvy a delšího času s nimi ztráveného, než když poletuji okolo v kabátě...dále se snažím mluvit pomalu, nahlas a rozvláčně - i z toho mají staroušci dojem, že jsem se zdržela déle a jsou spokojení. Obvykle si povídáme ( spíš já, protože oni vesměs těch novinek moc nemají) a často si vyslechnu i rady a náměty. Přitom se jim odborně věnuji. Což často ani nepostřehnou. 

Miluju, když mi babička Věchýtková řekne při odchodu, že se zase má na co  těšit, když za dva dny přijdu...někdy bych jí nejradši umačkala při objímání. Pan Dlouhý zase vždycky pobaví ( v dobrém) tím jaký je - díky diagnóze -  popleta. Všechny kalendáře si přenastavil na 18. v měsíci, protože to má důchod, a tak každý den znovu vyhlíží listonošku...a při každé mojí návštěvě je znovu překvapen,  že je jiný den a jiné datum...Znovu a znovu si připomínáme jak to je. Zkontroluju, jestli snědl léky a připravím další. Pokud zjistím, že je nesnědl, podám mu je a při doplnění lékovky on povídá: ...no ještě že jste přišla, já všechno snědl a už bych na dnes neměl...A tak znovu vysvětluju. Je milej a hodnej...a strašně zranitelnej. Nesmím dát do hlasu ani špetku nazlobení, protože pak  je nekonečně smutnej, že "je blbej", což mu vždycky opravím na " roztomilej popleta" a to ho rozesměje. V podstatě každou návštěvu probíhá takřka totožný rozhovor tak, jakoby by byl poprvé...Pan Krátký je zase po mrtvici a mluví strašlivácky pomalu. Musela jsem potlačit svou divokou povahu a zrychlenost, abych si ho trpělivě vyslechla. On se ale nedá zviklat, ani když to netrpělivě dořeknu za něj, a klíďo si to prostě pomaličku dopoví...Často chodí raisovat a často padá, takže bývá potlučenej. A tak spolu mažem modřiny...Paní Zhýralá je zase persona non plus ultra: bezdětná podsaditá manipulativní osmdesátnice, který to rychle myslí i mluví, přestože je po mrtvici. Taková jako domovnice z 30.tých let. Převazuju jí denně bércový vřed a někdy nestačím koukat, co z ní padá za perly bez jakéhokoli tabu. Přetože mi není tak blízká, často se zasmějeme, protože má dar vyhmátnout pointu a nedělat cavyky. Některý stařečky mi dali do Domova důchodců, a společně to špatně nesem. Volám jim a zjišťuju, jak se cítí. Někdy se to neobejde bez slz, a já je utěšuju a snažím motivovat, aby nepodléhali smutku a chodili na procházky a těšili se z jara...Jsou mi vděční. To já ale nechci. Já chci, aby byli šťastní a to není v mých silách a někdy je mi z toho smutno.

Práci mi ovšem komplikuje přejíždění MHD, které obzvlášť, když mám víkendovou službu,  je na mrtvici. Někdy vzdálenost 5 kilometrů, kde mi v cestě stojí dvě dálnice tak nemohu jet po vlastní ose, jedu i 45 minut, protože intervaly jsou jak sobí spřežení na Čukotce. I v té Panamě to svištělo výrazně rychleji, než v  našem hlavním městě. O zážitky během cesty taky není nouze. Dnes jsem sprdla řidiče, protože několikrát už při otevírání dveří zvonil zavírací alarm a hned jak zavřel, tak už se rozjížděl. To, že nastupujou lidi o  holi nebo berlích ho moc netankovalo...Moje trpělivost došla, když se málem přerazila paní o berlích, a on je mrknul do zrcátka a jako když se nechumelí. Tak jsem mu velmi  hlasitě řekla, že vozí lidi a měl by brát ohled na to, že jsou znevýhodnění a  počkat až si sednou. Že řídí jako robot a ne jako člověk. Koukal a na mě a v očích měl takovej ten výraz : vyliž mi, ty pipko....

No a takhle já si žiju. Den za dnem. Pak přijdu domů, sotva lezu ( trápí mi patní ostruha a klouby - co  jsem se vrátila z Ameriky), něco udělám doma, přijde syn ze školy, o svůj díl péče se hlásí pes...Myslím, že zase brzo uprchnu tam, kde je  všechno pomalejší, zdravější klima i strava a nic mi nebolí a nehoní - na ostrovy Bocas del Toro v Karibiku. 

Na penzi všem doporučuju - finančně mnohem méně náročnější, než tady ( za předpokladu, že nejste  vážně nemocní, a při jednorázovém  výdaji za letenky). Akorát, že tam se domácí péče nejspíš neuživí. Rodina drží pohromadě a funguje pospolu napříč generacema ve vzájemné potřebnosti.