Vztahy našich dětí

Je to zajímavá oblast. Žijeme jako rodina, máme děti, píšeme s nimi úkoly, slavíme narozeniny, jezdíme na výlety, za nějakou dobu začneme všichni doma převracet oči, protože puberta. No a pak přijde šok. Naše děti začínají navazovat romantické vztahy. Co to? Jak to? Proč to? Vždyť to jsou děti! Jak se jako rodiče vyrovnáváme s tím, že naše nezletilé děti, ale třeba už i dávno zletilé, mají vztah? Zasahovat, nezasahovat? Mluvit, nemluvit?

Když zapátráme v paměti. Jaké to bylo, když jsme začali poprvé pokukovat po někom, s kým bychom chtěli „chodit“? Kdy se stalo, že kluci a holky přestali být jenom kamarádi, ale něco se zlomilo a začali nás přitahovat? Jak jsme vlastně to „přitahování“ definovali? Je to těžké. Ze začátku nás pravděpodobně spíš fascinovat status, než samotný vztah, protože, přiznejme si, moc jsme nevěděli, co se od takového dejme tomu náctiletého vztahu očekává. A tak jsme psali lístečky s otázkou – budeš se mnou chodit?, a když byla odpověď jasná, měli jsme kluka nebo holku, no a bylo to.

První šok, rizika a starosti

Existují osvícení rodiče, kteří se svými dětmi přiměřeně hovoří o všem podstatném ještě dřív, než k tomu dojde. Bohužel, stejně nakonec skončíme u největší „hrozby“, kterou představuje pohlavní styk. Na ten a jeho náležitosti je třeba děti připravit, ať chceme, nebo ne. A čím dřív, tím líp. Jde o prevenci početí, prevenci přenosu pohlavních chorob (ano, i naše dítě je vystaveno riziku, neděje se to jen ve filmech a historkách známých známých). O tom, jak takový rozhovor bude probíhat, kdo ho s potomkem povede a jestli z toho dělat vědu, nebo to naopak nechat nějak přirozeně vyplynout, to už si musí každá rodina poradit sama. Jedno je ale jasné – informace prostě musí být předány.

„Mám pět dětí, tři syny a dvě dcery. Sám vím, jaké to je, když jsou děti vzniknou... no, řekněme neuváženě. A protož vždycky říkám – holky chránit, co nejvíc to jde, protože buď si zničí život, nebo zničí život tomu dítěti. A kluci? Pokud jsou trošku křiváci, vždycky z toho můžou „vyváznout“ jen s finančním závazkem. Je to strašně nefér svět, ale je to tak. Chlap může odejít vždycky, když bude platit. Holka prostě ne. Můj názor dceři všechno vysvětlit, nakráčet s ní na gynekologii v den jejích 15. narozenin – samozřejmě, pokud nechce ona nebo rodiče hormonální antikoncepci, je to těžší – předepsat prášky, naočkovat. Já bych pak dodal ještě poslat do kláštera a pro jistotu nechat na míru udělat pásy cudnosti, ale to tak má asi každý táta. No a chlapcům všechno vysvětlit taky a nahnat je do práce, aby věděli, proč si mají dávat pozor. Na nezodpovědnost tady prostě není místo. Asi se to všechno dá řešit i jinak, více s důvěrou, ale moje zkušenosti jsou prostě jiné.“

Zdeněk, 54

Možná řečeno trošku drsněji, ale spousta postřehů v tom je. Jako rodiče se musíme nejdříve postarat o aktuální „bezpečí“. Ohledně zdraví, budoucnosti a případně i legislativy.

Prostě ne

Největším rodičovským pochybením je popírání skutečnosti. Tedy když sami v sobě popíráme to, že naše malé a roztomilé děti mohly nastoupit na cestu takové samostatnosti. Čím déle se budeme vyhýbat vůbec přijetí této skutečnosti, a ano, vždycky to bude dřív, než jsme na to připraveni, tím více narůstá riziko, že nás už děti nebudou poslouchat. Nebo že přijdeme s křížkem po funuse.

Dalším z nebezpečí je to, když se do vztahu vložíme. Většinou tak, že ho chceme skončit nebo alespoň minimalizovat. Vyjádříme to dvěma příslovími. To první je – odříkaného chleba největší krajíc. Abychom je nedonutili nám lhát a mít tajemství. Která bychom měli respektovat tak jako tak. A to druhé je – poznej svého nepřítele. Nakonec zjistíte, že to žádný nepřítel není.

Jak se vyrovnat s emocemi

Jistě, prakticky takovou situaci asi odbavit zvládneme. Ale jak si poradit s tím, že naše děti přestávají být dětmi a my se o ně budeme muset dělit s někým jiným? Kdy pomineme klasické, a v dnešní době velmi přenesené komplexy Oidipa a Elektry, i tak se sebou budeme muset pracovat. Žádna žena nebo muž nebudou nikdy pro naše děti dost dobří, protože nikdo je nebude milovat tak moc, jako my. Pravda. Bude to pro nás velká zkouška, protože své děti budeme muset tak trochu „nechat jít“. Ale dát jim co nejvíc dobrých důvodů se vracet. A tím nemyslíme vyprané ponožky, navařené jídlo, nebo kapesné. Tím myslíme podporu, otevřenou mysl, lásku, která nedusí ani neuzurpuje, bezpečný prostor pro sdílení a rozhovor.

A pokud chcete vědět, jaké to bude ještě později, přečtěte si náš článek Poprvé babičkou.