Pět pochopení pro spokojenější život

Často máme své vlastní štěstí a spokojenost ve vlastních rukách víc, než si myslíme nebo připouštíme. Všichni jsme více či méně oběťmi svých vlastních zkušeností a na základě nich vytvořených představ o tom, jak naše okolí funguje. Někdy jsou to nedorozumění, předpoklady, konstrukty a nesprávná vyhodnocení, která nás drží zpátky a kvůli kterým se nechováme tak, jak by nám bylo přirozené. Existuje pět náhledů na okolí, které bychom si měli všichni alespoň maličko poupravit.

Ostatní se o nás nezajímají tak moc, jak si myslíme. (To ovšem neplatí o rodičích!) Možná to zní tvrdě, ale ve své podstatě je to pravda. Často nás od rozhodnutí, činů, ale například i jen projevení názoru dělí pouze obava, co si o nás budou lidi myslet, jak budou naše rozhodnutí hodnotit? Pravdu? Většině lidí je celkem jedno, co děláme. Naše nejistota pramení z nás samotných, okolí za ni většinou tolik nemůže. Být sami sebou máme právo, které nepodléhá takovému vnějšímu posouzení, jakému si myslíme.

Neustále se měníme. Možná nám připadá, že jsme úplně stejné osobnosti, stejně vnímáme a máme stejné názory a stejně reagujeme. Opak je ale pravdou. Protože změna probíhá postupně, hodinu za hodinou, den za dnem, nevšímáme si jí. Optikou dneška bychom se v mnoha situacích dříve rozhodovali jinak a nikdy nevíme, jak se bude rozhodovat naše budoucí já. Takže pokud něco chceme, měli bychom to uskutečnit. Protože nikdy nevíme, jak se k čemu budeme stavět za pár let.

Neměli bychom se porovnávat s ostatními. Všichni jsme přistoupili na bizarní hru sociálních sítí, kdy za sdílení stojí pouze pozitivní věci, ty, kterými se chceme „pochlubit“. Tichá dohoda o tom, že všichni žijeme naoko perfektní životy, nás nutně vede k úvahám, že ten náš život v porovnání s ostatními vlastně asi zas až tak za moc nestojí. Jenomže náš život je jediný, o kterém známe celou pravdu. Strachy a obavy ostatních (i naše) z odmítnutí, nepřijetí nebo souzení nás dohnaly k tomu, že na otázku „Jak se máš?“ odpovíme vždycky „Dobře, děkuji.“

Neměli bychom čekat, že naše rady budou vždy vyslyšeny. Máte přátele, rodinu nebo známé, kteří si procházejí krizí, mají problémy? Přirozenou reakcí je nabídnutí pomoci (nebo její poskytnutí, když už nás o ni požádali). A my uděláme vše, co je v našich silách, vložíme do svých slov veškerou lásku, zkušenost a dobré úmysly, které máme. Často vidíme jejich situaci křišťálově jasně, zatímco oni tápou, my si víme rady. Ale pak přijde studená sprcha, když si stejně udělají vše posvém. Nemůžeme ovlivnit, co někdo jiný udělá nebo neudělá. Svou roli jsme zastali poctivě a svědomitě, dál už je to na ostatních. Zkušenost se nedá přenést slovy ani ukázat. Ta se musí prožít.

Jediné, co máme pevně v rukách, jsme my sami. Neměli bychom počítat s tím, že někoho změníme, ovlivníme nebo že se bude chovat podle našich odhadů a předpokladů. V jakékoliv interakci, byť jsme třeba sebelepšími manipulátory, jediné, za co můžeme ručit, jsme my sami. Do značné míry závisí na našich rozhodnutích i naše emoce, často se vystavujeme situacím, ve kterých objektivně bát nemusíme, a svou nečinnost svádíme na vnější vlivy. Málokdy něco nejde, často je to ovšem těžké. Naše rozhodnutí stojí téměř za vším, co nás potkalo, potkává a potkávat bude. To my rozhodneme nezavolat, nechávat si v životě lidi, kteří nám jej otravují, setrváváme v nešťastných vztazích nebo se poddáme například drogám. Když nechceme bojovat sami za sebe, může se stát, že si nás pod křídla vezme někdo jiný. A ten s námi nemusí mít vždy jen ty nejlepší úmysly.