Bez hry nevyhrajeme

Máte nejlepší kamarádku, znáte se desetiletí a najednou ji vidíte, jak se z ní vedle nového partnera stal úplně jiný člověk. Z holky, která si sama smontovala sedačku, nahodila pojistky a vymalovala celý byt, se stala slečinka, která prosí partnera, aby jí otevřel lahev s vodou. Pokrytectví? Přetvářka? Faleš? Nebo dokonce lenost? Anebo je to jen dobře ztvárněná role?

Hlavně být sám sebou

Mantra současného pojetí člověka jakožto osobnosti, je „být sám sebou“, „najít si k sobě cestu“, „objevit, kdo ve skutečnosti jsme a co ve skutečnosti chceme“... což ovšem není tak jednoduché. Od malička hrajeme v životech všemožné role. Už ve školce jsme se chovali jinak než doma a bylo to víc než logické – jiné nároky, jiné hranice, jiné prostředí, jiní lidi a především jiná příležitost se vůči ostatním vymezit. A je to špatně?

Když jsme dospívali, byli jsme vždycky několik osobností v jednom. Jenom si vzpomeňte na kolektiv na střední, rodinnou oslavu, sportovní trénink nebo třeba návštěvu sborovny učitelů. Vždycky své chování částečně přizpůsobujeme tomu, co „se po nás chce“. Moderní a populární sebepoznávání nám ale říká, že to znamená, že nejsme sami sebou, neděláme, neříkáme a nechováme se tak, jak chceme, což znamená, že se potlačujeme a jsme neustále ve stresu z nedostatku sebevyjádření. Je to ale doopravdy tak?

Když není nikdo, podle koho bychom žili

„Kdo jsi, když se nikdo nedívá?“ Na tuto otázku bychom si měli umět odpovědět, ale nějak... to pořádně nejde. Protože každá osobnost je reaktivní, málokdy jsme jen tak sami o sobě. A co to vůbec znamená? Umět trávit volný čas o samotě, naučit se co nejvíce sami o sobě, zjistit, co nás baví, čeho bychom chtěli dosáhnout a ideálně toho i sami dosáhnout? To všechno zní jako přesně to, co bychom měli dělat a být. Ale když si to zkusíme aplikovat na konkrétní situaci, jak to vlastně vypadá? Jak si něco takového představíme sami u sebe? Jde to vůbec?

Život se skládá z rolí

V životě plníme úlohy, které na nás klade okolí, respektive společenské zřízení, ve kterém žijeme. Jsme něčím dítětem, jsme něčím rodičem, jsme podřízeným, nadřízeným a kolegou, jsme přítelem, jsme partnerem, manželkou a vším možným. Nemůžeme jednoznačně identifikovat, kdo z toho jsme „my“, protože my jsme všechno toto dohromady. Každá tato pozice má své očekávané chování, jakýsi scénář, podle kterého plníme danou sociální roli (termín pocházející ze sociální psychologie). Existuje ovšem také termín konflikt rolí. Ten nastává, když lidé berou stejné role jinak, kdy správně sehraná jedna role vylučuje správné sehrání a naplnění jiné (například manžel a milenec), nebo nenaplněná očekávání od rolí, které nejsou naše.

Důležitá je konzistence

Nemusíme dlouho pátrat a definovat, kdo jsme vlastně my, nemusíme se stydět, když nás někdo nařkne z přetvářky. To, že se chováme trošku jinak, když jsme mámy na plný úvazek, s kolegy v práci nebo s kamarádkami na party je jasné, normální a přirozené. Důležitá je ovšem míra, s jakou se měníme.

Každý z nás si v průběhu života buduje své vlastní hodnoty, utváří názory. A proti nim bychom se neměli prohřešovat.

„Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem docela volnomyšlenkářka. Sem tam jsem se zapletla s ženatým mužem, sem tam jsem dělala vrbu kamarádkách, které byly nešťastné, když přišly na to, že je manželé podvádějí. Nikdy jsem jim nelhala, řekla jsem, že to dělám taky. A snažila jsem se najít útěchu pro všechny situace. Za svoji otevřenost jsem ale docela draze zaplatila. Mí nejbližší přátelé znali moje historky i trápení, která jsem si sama přivodila. A i proto si jeden z mých kamarádů myslel, že je dobrý nápad po mně chtít nějakou nezávaznou zábavu. Úplně jsem se zhrozila, vždyť to byl kamarád! Ne nějaký cizí člověk, a k tomu měl za manželku moji spolužačku! Nějak jsme si celý ten incident vyříkali a vrátili se k normálu. Díky svým dřívějším eskapádám jsem věděla, jak to chodí - vyplulo na povrch, že mají v rodině problémy, tak jsme se raději soustředili na jejich řešení. Zničehonic tento kamarád ale svou ženu opustil. A ne jen tak obyčejně, ale v době, kdy čekala jejich prvního potomka. Párkrát jsme se potkali, mluvil o svém rozhodnutí, mluvil o tom, jak manželce nic nedaruje, když bude dělat problémy. A tak jsem poznala své vlastní hranice – s tím člověkem jsem přestala chtít mít cokoliv společného.“

Kamila, 32

Co má tento příběh společného s hraním rolí? Především to, že nikdy nejsme hotová osobnost. Nikdy nemůžeme říct, že to, co považujeme za správné teď, budeme považovat za správné i za rok, za měsíc, za týden. Nemůžeme sami sebe vinit z pokrytectví, když se v dané situaci chováme nejlépe, jak nám to zkušenosti i okolnosti dovolují a nakazují. Jediné, co nesmíme připustit, jsou výčitky svědomí. Jakmile se chováme konzistentně, znamená to, že nelžeme, nevymýšlíme si, nepřikrášlujeme. Jsme tou samou osobností, jako kdykoliv jindy, ačkoliv to navenek vypadá, že se chováme jinak.

A kamarádka, která si zvládla vymalovat byt a smontovat sedačku má asi svou představu scénáře pro roli partnerky. A ta její role nechává muže, ať se postará o těžké věci, i kdyby to mělo být pouhé odšroubování víčka. A pokud jsou šťastní, znamená to, že stejnou představu o rolích má i její partner. Nic k odsouzení, nic k posouzení. Nic víc, nic míň.