Předpuberťák aneb velká zkouška rodičovství

Typické pro věk mezi devíti a dvanácti je, že se s naším mazlivým, tulivým a hodným dítětem stane změna, ve kterou jsme doufali až o mnoho později. Najednou už nám nevyskočí na klín a nezačne si s námi povídat, najednou jako by s námi nechtělo mít nic moc společného. Stane se z něho jiná osobnost, než jaká byla ještě třeba před rokem. Mění se psychicky, sociálně, emocionálně i kognitivně. A najednou zjistíme, že na to možná nejsme tak úplně připravení.

A možná si tak neuvědomíme, že takové dítě nás potřebuje úplně stejně, ne-li více, než předtím, protože si často samo se sebou neví rady. A od nás potřebuje toleranci, zázemí a jistotu, že i když se momentálně upgraduje na nový systém, pořád jsme tady pro něj. I když je to pro nás celkem výzva.

Cítíme, že nás dítě zavrhuje, odmítá, odstrkuje. Protože je najednou odtažité, více a více se oddává vztahům s přáteli než s námi a my se můžeme cítit ukřivdění a zavržení. Důležité ale je, uvědomit si, že nastala doba, kdy začíná mít naše dítě před námi reálná tajemství. Pokud je nebudeme tolerovat a budeme je nutit do stylu komunikace, na jaký jsme byli zvyklí předtím, jenom je naučíme lépe je skrývat.

Jiný čas pro společné chvíle. Dítě předpubertálního věku je poměrně obtížné „donutit mluvit“. A často je nepřimějeme otázkami, naopak, můžou se o to více stáhnout do sebe. Nejlepší strategií se často ukáže být jen si s nimi sednout a nechat je mluvit, o čem chtějí. Tak se většinou dostaneme k informacím, které zajímají nás (jak bylo ve škole, co známky a tak dále), ale velmi nenásilnou formou. Jenom si musíme dát pozor, aby dítě vidělo, že mu věnujeme sto procent pozornosti. Nevěnujeme se telefonu ani jiným aktivitám, ale pozorně posloucháme. Protože všechno, co nám che říct, je přece důležité – protože je to všechno tak nové.

Nesoudit, neposuzovat, neodsuzovat. V tomto věku jsou děti extrémně kritické na kritiku, na devalvaci prvních hodnot, na které si přicházejí sami. Vydobývají si vlastní slovník, styl oblékání, chování, na základě toho, co považují za nejvhodnější ve svém novém a extrémně důležitém sociálním okolí. A tak i když naše dítě nově komentuje obsah sociálních sítí nebo oblečení spolužačky, měli bychom se kousnout do jazyka a přijmout to jako plnohodnotný problém. A stejně tak se to má s filmy, na které se chtějí dívat, s hudbou, kterou poslouchají. Je lepší se účastnit a snažit se pochopit, než se zasmát a mávnout rukou.

Sex a drogy. Že je na poučení o těchto tématech ještě brzo? Zdaleka. Existují desetileté anorektičky, kterým připadalo, že je jejich vyvolený nechce, protože jsou moc tlusté. V současnosti začíná všechno o dost dřív, než jsme zvyklí nebo než by se nám líbilo. Ale to neznamená, že to můžeme ignorovat. Děti se setkají s nevhodnými tématy i látkami, ať chceme nebo ne. A jediný způsob, jak můžeme ovlivnit jejich rozhodování, je zmenšit jejich zvědavost. Dostatek informací o všem, co by jim potenciálně mohlo hrozit, nebude nikdy na škodu.

Nepřehánět. Někdy je nutné ale dítěti drama zarazit a nepodporovat ho ve zveličování problémů. Nepozvali je přespání ke kamarádovi? Nepodařil se jim sportovní výkon? I když by měli tendenci z toho udělat problém století, v takových případech je na nás, abychom ostří křivdy trošku otupili. Jinak se totiž s nadcházejícími křivdami puberty nebudou vyrovnávat úplně nejlépe.

Pro holky, pro kluky. Další z našich úkolů je bořit stereotypy. Děvčata bychom měli podporovat ve sportovních aktivitách, ne jen ve zkoušení líčení, česání a oblečení. Vysoké sebehodnocení a dostatečné sebevědomí se totiž dá získat i jinak, než sledováním a zkoušením video tutoriálů. Dobrá fyzička, vybití a kolektiv jsou pro děvčata stejně podstatné jako pro chlapce. A co kluci? Ti mají často přechod z dítěte do puberty velmi těžký v tom, že „musí“ zarazit svou emocionální stránku. Neplakat, neukazovat náklonnost, prostě být tvrdí chlapi. Potlačovat emoce a jistou dětskou zranitelnost může ale napáchat hodně škody. A je na nás vytvořit nejen bezpečné prostředí pro vypuštění emocí, ale také se podílet na vybudování dostatečného sebevědomí na to, aby byli chlapci dále ve svých emocích, pocitech a jejich projevech upřímní.

Co před pubertou vybudujeme, v ní, jako bychom našli. I když to není lehký úkol, navíc je zákeřný – zaskočí nás většinou nepřipravené, je velmi důležité splnit ho co nejsvědomitěji. Pevné nervy, hodně pochopení, vzpomínky na naše vlastní zkušenosti a spoustu, spoustu lásky a porozumění, to je to, co od nás náš předpuberťák doopravdy potřebuje.