Jak pěstovat odolnost vůči stresu každý den

Stres je největší zabiják dnešní doby. Možná ne doslova, ale nic v moderní společnosti nezhoršuje kvalitu života, jako stres. Kromě změněné hladiny hormonů v našem těle ovlivňuje náš metabolismus, spánek, chuť k jídlu, únavu, imunitu a spoustu dalšího – a ne zrovna v dobrém. S jeho příčinami často nic nezmůžeme. Jediné, s čím můžeme pracovat, je naše vlastní odolnost vůči němu. Jak se učit odolávat stresu o trochu víc každý den? Je třeba osvojit si pár strategií.

Práce se svou vlastní psychikou je jedna z nejtěžších, kterou můžeme v rámci interakce vykonávat. Je třeba si totiž přiznat slabiny, objevit silné stránky a najít způsob, který na nás lidově řečeno zabírá. Jednou z takových méně tradičních metod je vizualizace, tady si můžete přečíst, co to je a jak funguje. A co dál?

Nechte to být. I když to vypadá jako nejnemožnější věc na světě, není. Určitě si vzpomenete na spoustu věcí, které už vám v životě připadaly jako konec světa. Současnou bolest a stres to nezastaví, ale rozhodně vám to dá dobrou perspektivu. Úzkost ze současné situace nic nevyřeší, jenom ji zhorší.

Dýchejte. Příště, až budete čelit stresující situaci, kdy se o vás bude pokoušet záchvat paniky nebo úzkosti, kdy budete mít pocit, že vybouchnete, rozpláčete se nebo začnete křičet, zkuste se na minutu zastavit a:

• Pětkrát se zhluboka a velmi pomalu nadechněte a vydechněte, až uvidíte, jak vám břicho stoupá a klesá nahoru, dolů.
• S každým výdechem si představujte, jak stres (v jakékoliv podobě – v podobě energie, prachu, třpytek, čehokoliv) proudí pryč z vašeho těla.
• Po těchto pěti nádeších se zasmějte, i když to budete muset předstírat. Zkuste si nechat úsměv na tváři, jak nejdéle to bude možné.

Celý postup můžete opakovat, kolikrát jen to bude třeba, několikrát denně, každých pár hodin. Hluboký nádech a výdech má jak intenzivní meditační, tak svalově relaxační schopnosti.

Uvolněte se. Klidně po dechovém cvičení, ale vlastně kdykoliv, zkuste se soustředit na své tělo. Nemáte někde stažené svaly? Napjaté trapézy? Zaťatou čelist? Zatnutá lýtka? Pokud takovou partii objevíte (a pokud čelíte dlouhodobému stresu, tak je celkem zaručené, že objevíte), zkuste ji vědomě relaxovat, uvolnit. Můžete i promasírovat. A zkuste si naplánovat na večer horkou vanu nebo návštěvu sauny.

Pomalu žvýkejte. Jestli vám žvýkání přijde jako téma, které si nezaslouží vlastní článek, pak se mýlíte. I žvýkání totiž může být věda a můžeme jím hodně ovlivnit to, co se s naším tělem děje. Jak? To si můžete přečíst tady. Není to přímo bojovník proti stresu, ale hltání a nepoctivé žvýkání je průvodním jevem stresu, který nám tím pádem ztěžuje zažívání, může za nabírání na váze i případné nadýmání a plynatost, které jsou při stresu velmi časté.

Užijte si cestu. Soustředit se na vzdálené „až“ je neuvěřitelně frustrující. I když se cíli blížíme každý den o malilinko, ale on je stále v nedohlednu. Čas si musíme rozdělit na mnohem, mnohem menší úseky. Soustřeďme se na miniaturní cíle, jejichž každé splnění bude malinkým důvodem k oslavě a k dobrému pocitu. Zůstaneme tak mnohem lépe motivovaní, trpěliví a alespoň o trochu více pozitivně naladění.

Perspektiva. Když máme z dlouhodobého stresu pocuchané nervy, je v našich hlavách všechno o trošku černější než ve skutečnosti. Proto, až budeme mít sekundy do výbuchu, zkusme se na chvíli zastavit a zkusit širší perspektivu. Jaký význam bude mít tato událost pro nás zítra, za týden, za měsíc, za rok? Nebo třeba za deset? Většinou přijdeme na to, že ten význam má expiraci v hodinách. Má tedy cenu se vůbec trápit?

Přestaňme se snažit o dokonalost. Kdo o sobě tvrdí, že nemá chyby, lže (ostatním nebo ohromně sám sobě). Vyžadovat dokonalost a bezchybnost od sebe a od ostatních nás bude celý život jen stresovat. Povolit sobě i okolí pochybení, tolerovat to, co člověk způsobí, když nemá zlý záměr, ale jen „pochybí“, nám přinese neuvěřitelný klid mysli. Prostě přijmout lidskost – což ovšem neznamená snížení standardu!

Trénujte trpělivost každý den. Jak se taková trpělivost trénuje? Tím, že se vystavujeme maličkostem, které by nás za normálních okolností vytáčely do nepříčetna.Až půjdeme příště nakupovat, zkusme si stoupnout do té nejdelší fronty. Až budeme chtít projet autem křižovatkou, klidně nechejme bliknout červenou, zastavit se a počkat si na další zelenou. Prostě zkusit nepočítat minuty.