O čem je a o čem není v pořádku partnerovi lhát

Definice lži je složitá věc. A čím jsme starší, tím lépe víme, že některou realitu je vhodné „pozměnit“, když už o ní mluvíme. Ale když hodíme lež a zatajování informací do jednoho pytle, často se setkáme s problémem, že vlastně nevíme, co všechno je a co už není v pořádku – a to obzvlášť, když dojde na partnerské vztahy. Kdy je dobré mluvit, kdy mlčet a kdy být velmi, velmi diplomatičtí?

Zdravý vztah je založený na... pečlivě promyšlené upřímnosti. Některé informace není potřeba sdílet, některé mohou ublížit a některé je třeba sdílet naprosto nutně, i když se tak často neděje. Jak na to jít?

Drobnosti jako... dobře, možná poslední večeře nebyla úplně na Michelinskou hvězdu, ta košile, co si partner koupil, se vám nelíbí, ale on je nadšený. Když nějaká maličkost stála úsilí nebo je ten druhý nadšený, proč to kazit. Trošku zalhat, že chutnalo nebo ta fialová moc sluší, je v pořádku.

Když dojde na peníze... třeba se nám poslední nákupy trošku vymkly z ruky, nebo se nedej bože objevily vroubky z minulosti, něco nezaplaceného, utraceného, dluh. Peníze jsou něco, na čem (většinou) oba partneři tvrdě pracují a všechno je pro dobro rodiny. Je na každém páru, jak si finanční otázky nastaví, nicméně peníze by nikdy neměly být tabu. Ale obecně zatajovat výdaje, závazky nebo pohledávky v pořádku není.

Když to má co dělat s dětmi... „ale neříkej to tátovi, jo?“ Kolikrát už jsme takovou větu slyšeli...? Nebo prostě podobnou? Když přijde na děti, měli by rodiče vystupovat jednotně, byť se nám to v daný okamžik moc nelíbí nebo nehodí. Ušetříme si tak spoustu výchovných potíží s nedorozumění. Dítě by (alespoň do určitého věku) mělo vědět, že z rodinného rozhodování nemůže být jeden rodič prostě vynechaný. Rodiče jsou jedni, mají stejnou zodpovědnost, měli by mít tudíž stejné informace. Tajit, neříkat nebo lhát o čemkoliv kolem dětí tedy moc v pořádku není.

Když je pravda nesnesitelná konkrétně v ten moment... můžeme s ní počkat. Potřebujete partnerovi sdělit, že vaše dítě vyhodili ze školy, ale ten toho má moc v práci a chodí domů po desáté večer? Ta informace počká (chvíli). Pokud si nejste jistí, odpovězte si na otázky – je potřeba, abychom to řekli? Je potřeba, abychom to řekli právě my? A je potřeba, abychom to řekli právě teď? Pokud je odpověď alespoň na jednu z těchto otázek záporná, můžeme s informací počkat. Tady je to remíza.

Pokud se to týká rodiny... Stěžuje si vaše matka, že váš partner pořád chodí pozdě/skáče do řeči/jezdí moc rychle v autě? Ne tedy, že by se jí někdo ptal... Je ovšem důležité, abyste s partnerem oba navzájem věděli, jak si stojíte s rodinami toho druhého. Pokud vaše maminka prostě nemůže vašeho partnera vystát, je dobré, aby to partner věděl, ale nemusíme doslova citovat. Stačí říct, že maminka je trošku podrážděná, protože *doplňte sami* a konkrétní důvody zmiňovat netřeba. Remíza podruhé.

Když přijde na dámskou jízdu... rozhodně není třeba povídat všechny pikantní detaily. Ani ty o pohledném muži, který vám a vašim kamarádkám koupil drink a mámil z vás telefonní číslo. Není třeba je tajit, ale hranice mezi tím, co říkat, a co už je moc, je velmi tenká. Ideální je si to nasimulovat nejdřív sami na sobě – jak bychom se cítili, kdyby nám partner něco podobného říkal? Remíza potřetí.

Sexuální historie... míněno tedy historie sexuálních nebezpečenství a potenciálu případných pohlavních chorob. Rizikové chování si nesmíme nikdy nechávat pro sebe. Můžeme si buď nechat sami otestovat, co se dá, a partnera do toho zatáhnout pouze v případě, že je něco špatně, ale zodpovědný přístup je nutný. Zatajovat své potíže v tomto směru v pořádku není.

Partnerské eskapády... je normální, že když se s někým sblížíte, že o sobě víte všechno možné. Je normální a žádoucí vědět o minulých partnerech, vztazích a zkušenostech, známosti na jednu noc nebo co všechno jsme vyzkoušeli... to si můžeme nechat pro sebe. Remíza na závěr.