Odpustit neznamená znovu důvěřovat

Křivda, zrada, ztráta důvěry, bolest. Snad každému z nás v životě někdo blízký ublížil, ať už nevědomky, nebo záměrně. A komu ne, ten má velké štěstí. Každý se s narušením důvěry ve vztahu (a zdaleka nemusí jít jen o vztah partnerský) vyrovnává jinak, někdy zrada zasadí vztahu takové rány, které již nejdou zahojit. A i když se přimějeme odpustit, navázat na předchozí důvěru je úplně jiný příběh.

Zradu ve vztahu si může každý představovat jinak. Jde ale o narušení důvěry, které zraňuje a vztah po něm nikdy nebude, jaký byl dřív. Abychom byli konkrétní. Kamarád si od kamaráda půjčí peníze, a pak mu je nevrací a neustále se vymlouvá. Manželka má poměr s kolegou a manžel na to přijde. Kdokoliv slíbí, že něco udělá, a neudělá. Lež. Přetvářka. Pomlouvání. To všechno a mnoho dalšího umí způsobit šrámy a někdy velmi hluboké.

Odpuštění chce svůj čas. Po odhalení čehokoliv, co se nemělo stát, je nezbytné dopřát všem stranám čas na to, aby si sami v hlavách přebrali, co se vlastně stalo a jaké to bude mít dopady. Aby přišli na to, jak se vlastně cítí. Je třeba nechat pominout afekt a trošku prozkoumat své nitro.

Provinilec má ale jiné tendence. Většinou se snaží vymámit z druhého stanovisko strašně rychle. Ano, žít s nejistotou z následků vlastního prohřešku jistě není nic snadného, takové čekání na ortel, ale každý by si měl uvědomit, že takové věci potřebují čas. A takováto „vazba“ není ani nefér, ani nezasloužená. Manželé gambleři, kteří své rodiny nepřipravili jen o úspory, ale také je zadlužili, nemohou po svých ženách chtít hned, aby jim řekly, že je vše v pořádku a společně to nějak zvládnou. Protože ani jedno z toho nemusí být pravda.

• Provinilci si často neuvědomují jednu věc. Často si začnou sypat popel na hlavu, vysvětlovat, slibovat, zapřísahat. Bohužel, ve chvíli, kdy jim nikdo nevěří, nemají jejich sliby žádnou váhu. Nemá cenu se k partnerovi začít chovat přehnaně láskyplně, nosit květiny, kupovat dárky, vynahrazovat. Nic z toho není víc než náplast na otevřenou a krvácející ránu. Prostě to není ta pomoc, které je třeba

Proč trest nic nevyřeší. Spousta lidí na křivdu reaguje touhou ji oplatit. Není to nic nepřirozeného, dokonce často je to i realizovatelné a realizované. Ale dostaví se zklamání – žádné oplácení ani trestání nám úlevu a odpuštění nepřinesou. Takto to prostě nefunguje. Vnitřně k tomu rozhodnutí odpustit nedospějeme, snažíme si ho sami na sobě vynutit. Jenomže my ho musíme i cítit – a to chce čas. A přesvědčení, že to stojí za to.

Když už přece jen odpusíme... znamená to, že už skutek nechceme a nebudeme nikomu vyčítat, že se z něj nestane argument. Jenomže odpuštění nesmaže, co bylo, následky i vzpomínky zůstávají, důvěra není nastolena. Můžeme k celé situaci přistupovat analyticky a přijít společně na to, proč se vlastně všechno stalo, co komu ve vztahu chybělo, proč si provinilec myslel, že si ten nešťastný skutek mohl dovolit. A poučit se do let budoucích – nicméně i nadále bude stát spoustu společného úsilí následky vyřešit. Naději dávají zkušenosti ostatních.

„Manžel dlouhodobě zatajoval zhruba polovinu svého příjmu. Logicky jsem na to dlouho nepřišla, protože to dělal od začátku. Až na jednom vánočním večírku jsem si dala jedna a jedna dohromady, kolegové se samozřejmě o platech nebavili, ale jeden manželův podřízený vykládal o dovolené, na kterou jel za mimořádné prémie, které dostávají všichni zaměstnanci. A o které jsem samozřejmě neměla ani tušení. Uhodila jsem na manžela, ale to jsem ještě nevěděla, že jsem otevřela Pandořinu skříňku. Došli jsme k nehorázným sumám, které manžel prosázel v kasinech. Zhroutil se, ale naštěstí přiznal závislost. Dlouho jsem se rozhodovala, jak to uchopit. Cítila jsem se podvedená, oklamaná, zrazená a ukřivděná. Chodila jsem do práce, kde jsem dostávala sotva polovinu toho, co mi manžel zatajoval – a proč? Měla jsem neskutečný vztek. Vzala jsem děti, dala je na týden ke svým rodičům a odjela jsem na chatu. Tam jsem asi polovinu času probrečela a litovala se. Ale hlavně se rozhodovala, jestli v tom vztahu pokračovat. Čekala jsem, že mi manžel bude volat, třeba že i přijede, očekávala jsem hysterické omluvy, ale nic z toho nebylo - a i to mě rozzlobilo, to mu je to jedno? Nestojím mu za nějaké gesto? Pak mi to ale došlo, kdyby to udělal, stejně bych mu všechno ´omlátila o hlavu´. A ještě byla naštvaná, že se z toho snaží tak lacině vyvléct. Tak jsem se rozhodla, že nastavíme jiná pravidla, společný účet, terapie, možná manželská poradna. Manžel nakonec se vším souhlasil a dal mi prostor, abych se vyvztekala. Byla jsem na něj protivná, nemohla jsem se na něho ani podívat. Trvalo to asi rok. Pak jsem si uvědomila, že už to tak zdaleka necítím, jenom mu to dávám naschvál ´sežrat´. A zastyděla jsem se před sebou. Byly to těžké měsíce, ale nakonec jsem hrdá, že jsme to společně zvládli. Nikdy to nebude jako dřív, ale teď je to vlastně možná i o trochu lepší. Protože oba víme, že v době nejtěžší krize jsme se rozhodli pro vztah. Já jsem se rozhodla neodejít a manžel se rozhodl změnit.“

Lenka, 49

Nejlepší omluvou je změna chování. A to platí vždy a všude. Bohužel, na to, abychom zjistili, že je změna trvalá, potřebujeme ten tolikrát omílaný čas. Vstřícné kroky musí udělat obě strany a nemůže se nadosmrti vracet k tomu, co bylo. Pokud je ale křivda větší než láska, možná byla křivda moc velká, nebo láska moc malá. Ale to pozná každý sám.