Nebezpečná fobie – strach z opuštění

Strach z opuštění není ve skutečnosti oficiálně uznaná fobie, je ale nebezpečný, týrající a destruktivní. Ničí naši osobnost, vztahy, pokládá nezdravé základy pro všechny vazby, které si potenciálně vytváříme. Kořený má hluboko v naší minulosti a jsou zapuštěné extrémně pevně. Strach ze samoty, opuštění a žití osamělého života je pro nás paralyzující a často s ním nejsme schopni bojovat. A co víc – často nás tento strach nutí k nevěrám a podvádění současného partnera. Jak to jde všechno dohromady? A jak proti tomu bojovat?

Na partnerské vztahy má destruktivní vliv kde co. Máloco má ale tak stravující charakter, jako strach z opuštění. Pokud je pro nás představa, že nás partner opustí, že se s námi rozejde a my budeme sami, naprosto zničující a děsivá, máme tendence se vztahem zacházet paradoxně ještě hůř, než kdyby nám to bylo jedno. Jaká jsou varovná znamení toho, že máme chorobný a nezdravý strach z opuštění.

• Cítíme nekontrolovatelnou žárlivost.
• Každý příslušník našeho pohlaví je potenciální hrozba pro náš vztah.
• Dáváme vztahu dvě stě procent, děláme všeho až moc.
• Straší nás myšlenky na to, že nás partner opustí.
• Požadujeme od partnera nerealistické množství času, které stráví s námi.
• Máme potíže partnerovi důvěřovat.
• Když vztah skončí, ženeme se co nejrychleji do jiného, nechceme být sami.
• Cítíme velký odpor k tomu, když náš partner dělá něco jiného s někým jiným (například jde večer s přáteli).
• Cítíme se bezcenně, nehodni toho, aby nás někdo doopravdy miloval.
• Cítíme se láskou druhého ohroženi, stále hledáme důvody, proč nás vlastně má rád a jestli nás nechce jen k něčemu využít nebo využívat.
• Naše sebevědomí není zrovna nejvyšší.
• Končíme vztah dříve, než to udělá ten druhý, abychom měli nad „opuštěním“ jistou kontrolu.
• Postupujeme ve vztahu příliš rychle dopředu, chceme toho moc moc brzo.
• Setrváváme v nezdravém vztahu jen proto, že nechceme být „zase sami“.
• Snažíme se mít kontrolu nebo alespoň přehled o tom, co náš partner dělá, s kým a kdy.
• Neustále vztah a partnera analyzujeme, přicházíme s vlastními scénáři a vysvětleními.
• Podvádíme. Abychom to byli my, kdo ublížil, ne my, komu bylo ublíženo.
• Vytváříme na partnera tlak, aby nás o vztahu ujišťoval. A to nedělá nikomu dobře.
• Ohneme svou osobnost jakkoliv, jen abychom se vyhnuli té panice, která nás čeká, když s partnerem třeba otevřeně nesouhlasíme. Podřizujeme se, plníme, co jen můžeme. Hlavně aby neměl důvod nás opustit.
• Partnera činíme zodpovědným za naše vlastní emoce. Potřebujeme ho víc, než on potřebuje nás – nebo to si aspoň myslíme.

Člověk takto může fungovat celý život a neuvědomit si, že jeho největší motivací v každém vztahu není láska, ale potřeba nebýt sám a rozhodně potřeba nebýt opouštěný. Vždy po rozchodu pak máme pocit, že jsme vztahu dali mnohem více než náš partner, a rozchod je tedy nespravedlivý. S o to větší nedůvěrou pak přistupujeme k partnerovi příštímu, protože ten předchozí jenom potvrdil naše „špatné zkušenosti“.

Jako u všeho, první krok je, přiznat si problém. Nikdo z nás nechce, aby ho partner opustil, ale zase na druhou stranu bychom ani neměli chtít, aby nás miloval pro něco, co ve skutečnosti nejsme my, co není naše osobnost, co je jen reakce na strach z opuštění.

Přestaňte se cítit provinile. Strach z opuštění jsme si jako vlastnost nevybrali, je to něco, co si nás v životě prostě našlo. Musíme přijmout fakt, že je tady, ale zároveň odmítnout možnost, že by v nezměněné podobě zůstal celý náš život.

Převezměte zodpovědnost. Je pravděpodobné, že se nám nebude dařit držet emoce na uzdě, protože tento strach nás zavalí jako lavina. Místo toho, abychom partnera obviňovali a dávali mu za úkol to všechno „napravit“, musíme převzít za své reakce zodpovědnost. A trošku je zanalyzovat, možná se omluvit a pracovat na tom, abychom rozeznali spouštěcí mechanismy. Přestaneme tak svou vlastní nejistotu dávat za vinu ostatním.

Náš partner není řešení. Náš partner tady není od toho, aby nám zajistil pocit bezpečí v takové míře, v jaké ho potřebujeme (i když to stejně asi není úplně možné). Partner většinou nedělá nic zas až tak špatně, my bychom ale potřebovali, aby dotáhnul našich dvě stě procent a ideálně je ještě jednou stovkou přebil. To ale není jeho boj. Je náš.

Naučit se... mít se rád a být sám. Protože v životě nám nikdy nikdo nezaručí, že nebudeme sami. A pokud nezvládáme vlastní život na vlastní pěst, musíme na tom pracovat. Přátelé, koníčky, to, jak čas trávíme, když jsme sami doma.

Bohužel. Ze strachu z opuštění nás nevyléčí nikdo jiný, než my sami. Pokud se v tomto článku poznáváme, možná je čas se zamyslet nad tím, co vlastně od svého partnera chceme a očekáváme. A co můžeme doopravdy dostat.