Děti, my a křivdy našich rodičů

Jedním z nejsilnějších okamžiků v našem životě je moment, kdy si uvědomíme, že ti, které známe jako mámu, tátu, babičku, dědečka nebo třeba tetu, jsou také lidé. A dokonce třeba i lidé, které bychom za jiných okolností možná ani neměli moc rádi. Co to znamená pro náš život? Co bychom si z takového uvědomění měli vzít za ponaučení?

Ponaučení je možná silné slovo. Ale poselství zmíníme raději hned na začátku. Naše děti nás jednu také nebudou hodnotit jen na základě té bezpodmínečné lásky, kterou děti k rodičům mají. Jednoho dne si také uvědomí, že jsme lidé s chybami, slabostmi, vlastními strachy a obavami, problémy a způsoby, jak se s nimi vyrovnáváme. A začneme jim dávat větší smysl stejně, jako celá naše výchova začala dávat větší smysl nám.

Staré rány

Všichni máme z dětství nebo dospívání šrám nebo šrámy, které prostě cítíme jako křivdu, přes které jsme se nepřenesli. Nebo jsme je v sobě možná uzamknuli, už o nich nemluvíme, ale když je situace vypjatá, vždycky si na ně vzpomeneme. Možná když vidíme své rodiče, jak se k našim dětem chovají naprosto jinak než kdysi k nám, a klademe si otázku, proč se tak hezky a s takovou velkorysostí a entuziasmem nezhostili i naší výchovy.

Jistě nás napadne mnoho objektivních důvodů, proč tomu tak bylo, ale to nijak neumenšuje pocit křivdy, který můžeme mít.

Důležité uvědomit si jednu a zásadní věc. Pokud máme alespoň nějak standardní vztahy v rodině, naši rodiče o všech křivdách, kterých se na nás dopustili, moc dobře ví a možná je bolí víc než nás. Především proto, že vidí, jakou potenciální škodu na nás nezáměrně napáchali, a že už s tím nemohou nic dělat.

Nesmíme se divit, pokud budou jejich reakce na toto téma až agresivní. Můžeme si myslet, že nás prostě nikdy nepochopí, že nikdy nedojdeme smíření, že jsou prostě přesvědčeni o své pravdě a tu naši nevidí. Neupírejme našim rodičům empatii. Mají ji vůči nám až moc a proto se snaží potlačovat, co se stalo, snažit se nás až agresivně přesvědčit, že to „přece nebylo tak hrozné“. Každá zmínka, každá poznámka, narážka nebo konfrontace je totiž staví před velice beznadějnou situaci – ublížili jsme našemu dítěti. Je nám to líto, ale odestát to nemůžeme.

„Moje máma mě kdysi nechala doslova ve štychu. Procházela si rozvodem s druhým partnerem a začala trošku pít. Moje sestra tehdy začala trpět depresemi, sebepoškozováním, zhoršil se jí prospěch. Nikdo jsme to nevěděli, ale jednou mi zavolali ze školy. Nechápal jsem, proč mi, ale šel jsem tam a výchovná poradkyně mi pověděla, že moje sestra trpí psychickými problémy a že o tom nechce mluvit s rodiči, protože ´mají svých problémů dost´. Tehdy jí bylo patnáct a mně devatenáct, byl jsem první rok na vysoké škole. Asi jsem udělal chybu, že jsem s tím za mámou nešel. Každopádně jsme si se sestrou prožili velmi krušný rok. Její stavy jsem nezvládal moc dobře, přerušil jsem školu. Pak už se to nedalo zvládnout a zasvětit jsem mámu musel. Klobouk dolů, dala se do pořádku, o sestru se postarala, všechno jsme nakonec zvládli. Ale mně nikdy nic neřekla. Dneska si myslím, že ji hodně zranilo, že se s tím sestra svěřila, byť přes školu, mi, a ne jí. Každopádně jí dodnes v duchu vyčítám, že to měla vidět, měla dělat to, co jsem dělal já. Jednou jsme si to vyříkávali. Byla vůči mně hodně ofenzivní, situace se vyhrotila, když na mě máma zakřičela: ´Já vím! Ale můžeš mi říct, co s tím mám teď dělat?´ V ten moment jsem přestal. Mámu jsem objal a už o tom nikdy mluvit nebudu. Pachuť ve mně zůstává, pořád cítím křivdu, ale pochopil jsem, že máma cítí vinu. Velkou. Že ji to bolí. A tak jí nechci tu bolest přidělávat.“

Radek, 28

„Můj strejda byl vždycky hrozně fajn. Byla s ním legrace, vozil mě v džípu a na motorce, dělal se mnou blbiny, pořád jsme se smáli. Mám na něj jen ty nejlepší vzpomínky. Pak jsem ho dlouho neviděla a nakonec umřel, když mu bylo 39 let. Bylo mi to moc líto. V dospělosti jsem se oklikou dozvěděla, že umřel na selhání jater, protože byl notorický alkoholik, který bil mojí tetu, zadlužil sebe i ji na celý život a byl velkou bolestí naší rodiny. No... asi jsem ho dětskýma očima viděla o dost jinak. Nevím, jaké by to bylo, kdyby tady pořád byl a já se s ním musela popasovávat v dospělém věku. Ale už se nedivím, že s ním byla taková legrace.“

Adéla, 26

Odpustit a nechat být. Přijmout, co přijmou lze, opustit, co nemůžeme snášet. V rodině totiž mohou být i nepřátelé, ne jenom ti, kterým bychom měli odpustit. Pokud máte pochybnosti, přečtěte si tento článek. A možná zjistíte, že některé vztahy stojí za to zachovat, ale některé ne. I když jsou v rodině.