Staré dobré zvyky, které bychom měli oprášit

Vychovávat dítě v dnešní době je extrémně náročné. Všichni víme, co to znamená slušně se chovat, zároveň ale tak nějak cítíme, že slušní, zdvořilí a mírumilovní lidé bývají dnes lehce zneužíváni, možná až šikanováni těmi, o kterých se říká, že mají „ostré lokty“. Zmatená společnost pak neví, čemu vlastně připisovat hodnotu. Ale sami víme, že když se potkáme s někým, kdo se staromódně řečeno „umí chovat“, je to, jako by nás někdo pohladil.

Co můžeme dělat pro to, aby ty maličkosti, které nás umí tak krásně lidsky okouzlit, nezmizely s další generací? Je to jednoduché, měli bychom to naučit naše děti. Jako něco, co je maximálně přirozeného, co jim ale zároveň nebrání v asertivitě. O které zvyky jde? Co jiného, kromě „děkuji“ a „prosím“ bychom my i naše děti měli mít zautomatizované, aby se nám na světě žilo o trošku příjemněji?

Neděkuje se jen za věci. Děti jsou zvyklé děkovat, když je něčím obdarujete – sladkostí, hračkou, čímkoliv. Ale jak dobře víme, poděkovat bychom měli i když nám někdo pomůže. A to aniž by si o to dítě nejdříve řeklo. Když jim strejda pomůže opravit kolo, maminka postaví na stůl oběd, táta pomůže přenést polštáře, když si děti staví bunkr... a sami určitě přijdete na spoustu dalších situací.

S dovolením. Často se stane, že se potřebujete dostat před hlouček lidí, obejít frontu a tak dále. A když se pohrnete, i když opatrně, středem, pravděpodobně sem tam do někoho vrazíte. A když je to bez upozornění, není to hezké. Neadresné „s dovolením“ nám i lidem v našem okolí zajistí mnohem větší oboustrannou ohleduplnost.

Nepřerušovat, neskákat do řeči. I když je to někdy vyloženě těžké, slušné je, nechat druhého domluvit, než začneme s odpovědí my sami. Stejně tak je důležité nevstupovat do cizí konverzace ať už s reakcí na ni, nebo s jiným tématem. Prostě nechat domluvit ty, kdo začali.

Nekomentovat něčí vzhled. Pokud to není kompliment. I k našim uším se určitě doneslo rčení, nemůžeš-li říct nic hezkého, raději neříkej nic. Pokud toto děti naučíme, oceníme to zejména v prostředcích hromadné dopravy a jiných veřejných místech, kde se děti přestanou (nebo raději ani nezačnou) ptát velmi hlasitě na to, proč má ten pán tak dlouhé vlasy, jak to, že má ta paní tak velké bříško, a tak dále.

Používáme jméno, i když mluvíme o někom. Ona a on udělali to a to. I v dospělosti je nepříjemné, když o nás někdo mluví a používá prostá zájmena místo našeho jména. Děti k tomu ještě rády ukážou prstem. Takže je více než důležité postupně je učit, jak mluvit nejen s lidmi, ale také o lidech.

Požádat o dovolení. Pokud si dítě není jisté, jestli smí nebo nesmí něco použít nebo si vzít, vždycky je dobré se zeptat. Raději párkrát zbytečně než pak řešit následky.

Hygiena na veřejnosti. Když kašleme nebo kýcháme, zakrýváme si ústa dlaní, stejně tak když zíváme. A rozhodně se nedloubeme v nose, používáme kapesník, a když se nám povede vypustit nějaký ten plyn, omluvíme se.

Jak se máš? Je to možná drobnost, ale ať už jde o tzv. small talk nebo o vážně položenou otázku, slušné je zeptat se zpátky. Nejen na dotyčného vychrlit, jak se doopravdy máme (popřípadě jenom „Dobře, díky.“), ale zeptat se ho, jak se má on také.

Soukromí ostatních. Je to rozhodně něco, co bychom se měli naučit respektovat co nejdříve. Ä každý rodič (a rodičovský pár) jistojistě ocení, když se dítě naučí nejdřív zaklepat a počkat na vyzvání, než někam vejde.

Uklízet po sobě. Po jídle odnést talíř, po přespání u kamaráda pomoct s úklidem. A později pomoct s úklidem, když se jde na větší party.

Čepice se vevnitř sundává, stejně tak boty. Nebudeme zabíhat do detailů etikety. Stačí si zapamatovat naprostý základ, pokrývky hlavy pod střechu ve většině případů nepatří. A když jdeme k někomu na návštěvu, rozhodně si nenecháváme na nohou boty – nebo tak je to alespoň zvykem v našich podmínkách.

Umět vyhrávat i prohrávat. Říká se tomu sportovní chování. Vítěz poděkuje poraženému, poražený pogratuluje vítězi. Emoce jsou sice neoddělitelné, ale sportovní chování je stejně důležité jako podaný výkon.

• Nejdůležitější ale na celém slušném chování je umět dítěti vysvětlit, že i když se tak nechovají všichni, neznamená to, že může polevit. Ne všichni mu poděkují, když pro ně udělá něco hezkého. Ne všichni si ve třídě sundávají čepice. Spousta lidí skáče ostatním do řeči. A na nás je, abychom uměli vysvětlit důležitost správného chování. A to, že když víme, jak se v dané situaci chovat, a neuděláme to, je naše rozhodnutí – a ne dobré.