O našich pocitech trošku jinak

Ne vždycky se v životě cítíme tak, jak bychom chtěli. Nezřídka vypluje na povrch frustrace a přemění se v konkrétní pocit. Křivdu, vztek, odpor, stud. Je dobré umět pojmenovat, jakou emoci zrovna prožíváme. Ale co dál? Něco pojmenovat ještě neznamená s tím pracovat. A když cítíme něco negativního, jaký náš princip byl porušen, čeho jsme si nevšimli a jak můžeme jít dál?

Začneme pozvolna. Se zahořklostí.  Pokud se propracujeme k tomu, že má pro nás nějaké téma vyloženě trpkou příchuť, znamená to, že se nám neustále objevuje místo, které potřebujeme zahojit. Místo, kde pořád soudíme ostatní a kde máme pořád obavu z toho, jak ostatní soudí nás. V takové chvíli je třeba situaci vzít a konkrétní její účastníky buď konfrontovat, nebo se posadit sami se sebou a říct si, kdo si o kom a proč co myslí.

Odpor. Když si k nějakému člověku, věci, místu nebo situaci vypěstujeme vyložený odpor, znamená to pouze a jenom to, že lpíme na minulosti a nedovolíme přítomnosti být taková, jaká je. A hlavně nedovolujeme sami sobě jít dál. Pokud k něčemu cítíme odpor, je třeba pracovat na smíření, ne už tolik na vyřešení.

Zklamání. Zklamání je vlastně únava; únava z toho, co pokračuje nebo pokračovalo moc dlouho, ale my jsme to nevzdávali, nepropadli jsme apatii, není nám to jedno. Pořád věnujeme svou vnitřní energii tomu, že si přejeme, aby se věci udály jinak. Ještě jsme to nenechali být.

Úzkost. Když mluvíme o záchvatu úzkosti, mluvíme často vlastně o záchvatu beznaděje. O paralyzujícím strachu z budoucnosti, na kterou nemáme sebemenší vliv – ale extrémně bychom ho mít chtěli. Z pocitu úzkosti se musíme probudit, strach z budoucnosti bychom měli nechat být, protože žádná míra úzkosti ji nezmění.

Diskomfort. Toto už je více aktuální emoce, která nám otevírá dveře příležitosti. Ukazuje nám totiž, kde momentálně máme rezervy. Konkrétně poukazuje na situaci nebo na osoby nebo vzory, které nám nevyhovují a které potřebujeme změnit. Ne je ignorovat, ale změnit.

Vztek, zlost. Zlost je velmi produktivní emoce. Ukazuje nám, kde je naše vášeň, jaké máme hranice a jak to vypadá, když jsou ty hranice překročené. Můžeme díky němu objevit a lépe formulovat své hodnoty, něco, co chceme na světě (nebo alespoň na prostředí, ve kterém žijeme) změnit.

Vina. I s vinou je třeba se dřív nebo později smířit. Pokud se tak ještě nestalo, znamená to, že v nás žijí očekávání ostatních a náš pocit, že jsme jim nedostáli. Věci se mohou mít ve skutečnosti úplně jinak a provinilost je často uměle vytvořený pocit, který pramení z našich vlastních myšlenek.

Stud. Se studem se to má podobně jako s vinou. Pokud ho cítíme, často to znamená, že jsme si zvnitřnili přesvědčení ostatních, jací bychom měli být (nebo jací jsme) a tyto názory nesouzní se skutečností. Pokud cítíme stud, měli bychom pracovat na navázání kontaktu se svým pravým já a ne s tím, jaké vytvořilo naše okolí.

Smutek. Smutek ukazuje hloubku našich citů, míru, jakou nám na člověku, osobě nebo události záleží. Míra smutku je zároveň míra našeho zapojení, starosti, lásky a porozumění.