Když nás partner bere jako samozřejmost

Kdo by si nezvykl. Partnera máme vedle sebe každý den, je to člověk, se kterým řešíme vlastně všechno, se kterým jsme se rozhodli sdílet a sdílíme život každý jeden den od rána do večera i přes noc. Zajedeme si nějaký systém, často fungujeme beze slov, vytvoříme si rutinu, která nás uklidňuje a dává nám pocit bezpečí. Někdy si ale zvykneme až moc.

Stejně jako považujeme za automatické, že večer vezmeme do ruky ovladač a zapneme si v televizi zprávy, může se stát, že začneme považovat za automatické to, že nás partner poslouchá, že nám pomůže a že je prostě tady, kdyby cokoliv. A právě to cokoliv nás začne zajímat. Jakmile začneme objevovat, co si vlastně všechno můžeme dovolit, aniž by se to na našem vztahu projevilo, máme jen chvíli na to zabrzdit. Protože i v ovladači můžou jednoho dne dojít baterky.

Neptá se na náš názor. Na pracovní záležitosti, na film, na výchovu, na události, na oblečení... prostě mu náš názor nepřipadá dostatečně cenný, aby po něm toužil. A z našeho vztahu se stávají vlastně dvě jednostranné konverzace. Což nikoho asi dlouho bavit nebude.

Nedostává se nám podpory. V partnerství si spolu prožijeme spoustu dobrého i zlého, neuvěřitelné množství zvratů a situací. Změna práce, stěhování, děti, úmrtí... a když se najednou vyrovnáváme s některou z dalších událostí a partner jenom mávne rukou, asi to není v pořádku. Prostě se mu nechce investovat energie. Proč. Stejně tady budeme.    

Výročí, svátky, narozeniny... Nebo jiné významné události. Jsou páry, které slaví výročí po týdnech, jiné možná to svatební. O to ale nejde – jde o stav, kdy pro jednoho je událost významná, pro druhého ne, a realita se řídí podle toho, pro koho není.

Zmizí na delší dobu a nedá vědět. Prostě se zdržel, něco měl, potřeboval něco dodělat. Nedá vědět a taky se moc neobtěžuje s vysvětlováním. Nemusí jít hned o nevěru, jenom prostě o nedostatek zájmu. Třeba byl doopravdy v práci, doopravdy potkal kamaráda z vojny. Ale nepřišlo mu na mysl nás o tom spravit. A že na tom závisí nějaké jiné plány? No a co s tím asi tak budeme dělat?

Nechválí, nedává komplimenty. Dělat druhému radost a vidět, co je na něm hezké, je prostě přirozená součást lásky a hlavně snahy o to mít vztah pěkný. Ale on nějak funguje i bez těchto maličkých projevů. Tak proč, že.

Romantika? Co to je? Analogicky se vším, co už bylo řečeno. Brát někoho jako samozřejmost jde nutně ruku v ruce s tím, že věci prostě nepotřebujeme nebo nechceme dělat hezké jen tak. Společně s komplimenty vyletí oknem i romantika.

Nedodrží slovo. Protože už nemá obavy, aby v našich očích neklesnul. Je mu vlastně úplně jedno, jak v našich očích vypadá. Protože na tom přece nezáleží, jednou jsme pár, tak co by se mohlo stát.

• Jenomže ono se toho může stát spousta. Nezájem a apatie jsou větší zabijáci vztahu, než například tolik zlořečená nevěra. Jakmile kterýkoliv z partnerů začne toho druhého a celý vztah brát jako něco neměnného, na čem se nemusí pracovat a o co není třeba pečovat, nastoupí jedna z nejdelikátnějších fází rozhodování – zůstane to takhle do konce života? Máme sílu a ochotu na tom pracovat? Nebo jsme prostě už skončili?