Co je to stres z druhé ruky?

Znáte second hand stres? Možná jste o tomto fenoménu ještě neslyšeli. Ale určitě znáte second hand obchody s oblečením, že? Někdo už to oblečení měl, poslal ho dál, vy si ho koupíte a máte ho vy. Se stresem se to může mít velmi podobně. Bez těch finančních transakcí, samozřejmě. Prostě jsou vystresovaní lidé okolo vás a vy si ten jejich stres vezmete za vlastní. A ani o tom nemusíte vědět. Jaké jsou příznaky tohoto zvláštního fenoménu?

Stres není žádná legrace. Ne nadarmo se říká, že je to největší zabiják moderní doby. Může totiž spustit, zapříčinit nebo zhoršit neuvěřitelné množství fyzických i psychických potíží. Od srdce po soustředění, od bolestí hlavy po zažívací problémy. Jak stres ovlivňuje naše tělo, o tom si můžete přečíst například tady. Je možné, že o stresu ani nevíme, protože – jak se říká – člověk si zvykne na cokoliv. Takže pokud máte například některé z těchto příznaků, bylo by asi moudré zaměřit se na psychickou pohodu. A tady jsou ještě subtilnější příznaky stresu, které jsou tiché, a často bychom neřekli, že se stresem vůbec souvisí.

Dnes se ale budeme bavit o takzvaném stresu z druhé ruky. Je to pocit, který velmi úzce souvisí s hloubkou naší empatie, s četností, délkou a intenzitou, s jakou jsme v kontaktu se stresovým prostředím, popřípadě jak blízké osoby se primární stres týká. Velmi často zrcadlíme pocity, které mají druzí. Možná jsme si toho všimli například u našich dětí – když je maminka nebo tatínek ve stresu, děti mohou mít například kožní problémy nebo žaludeční potíže, které se objeví zničehonic, a nemůžeme vypátrat jejich příčinu. Protože děti jsou často naše nejlepší zrcadlo – jak v dobrém, tak ve špatném.

Jak poznáme, že my sami trpíme stresem z druhé ruky?

• Cítíme se vystresovaní, ale nevíme z čeho. To je celkem jasný signál, že ano. Ale ani si to nemusíme uvědomovat. Dokonce ani nemusíme vědět o tom, že osoba, která na nás stres přenáší, nějaký stres má. Divili bychom se, jak citliví můžeme být k podvědomým signálům, jak je umíme číst.
• Necítíme se vystresovaní, ale máme příznaky. Všechny v ostatních článcích zmíněné projevy, všechny svalové bolesti, únava, zamlžená hlava, problémy se zažíváním... ale stres necítíme? Možná proto, že není náš. Máme jenom jeho příznaky.
• Jsme unavení. Ano, únava je největší příznak stresu. Naše tělo v neustálém vypětí, vynakládá na běžné fungování mnohem víc energie, než je nezbytně nutné. A tak se nám nechce cvičit, chodit, existovat... a často bychom nejraději jenom spali.
• V takovém případě o rozdílných přístupech musíme vědět a připravit se na to, že to možná bude trošku boj.
• Všechno najednou vidíme mnohem černěji. Stres ostatních nás může přimět k tomu, že se naše budoucnost začne nám samotným jevit mnohem pesimističtěji, než dříve. Protože vnímáme, s jakou beznadějí se potýkají ostatní, takže se nám růžová záře naší budoucnosti prostě zavírá. Těžko se nám „myslí pozitivně“? Jednou z příčin může být právě stres z druhé ruky.
• Změny na těle (i v hlavě). Stejně jako stres primární, i ten z druhé ruky může ovlivnit naše tělo. Nejčastěji se projeví na našem zažívání a kvalitě spánku, projevy pak může mít podobné jako úzkosti a změnit se mohou také naše chutě k jídlu. No a pak je tady naše hlava. Může se nám horšit paměť, soustředění, začneme být neorganizovaní, vyčerpaní a můžeme mít také potíže vůbec formulovat naše myšlenky. Stres, i ten z druhé ruky, je tak jedno velké ne pro naše fungování. Nebudeme schopni přijít s ničím kreativním, sklouzneme raději k opakování vzorců, které nás dnem (jak pracovním, tak osobním) provedou tak tak, abychom zvládli nejnutnější a přežili. To nezní moc jako zábava, že ne.
• Pozor na kolegy v práci. Pracovní prostředí je pro nás zdrojem stresu, to dá rozum – i když bychom to možná na první dobrou neřekli. Práce je pro nás zdroj obživy a závisí na ní naše materiální existence. Takže pokud vidíme kolegy, jak si rvou vlasy, podvědomě si to spojíme s ohrožením pracovní pozice. Jejich, samozřejmě, ale tím pádem přeneseně vlastně i naší. Navíc kolegy vídáme povětšinou na denní bázi, takže se jim vyhnout nemůžeme. Ale omezit pobývání v jejich přítomnosti je to, na co bychom se měli soustředit. Protože s jejich problémy jim nepomůžeme, tím pádem se vystavujeme bezmoci, která se z jejich situace přenáší na tu naši. Podobně se to mže mít i v situacích, kdy máme na pracovišti „jiné pracovní styly“. Nám může vyhovovat plánování, jinému zase řešení úkolů ad hoc. Ani jedno neznamená, že bychom byli více či méně výkonní, ale co to může znamenat je, že se budeme vzájemně stresovat tím, že úkoly neodsýpají takovým stylem, jakým nám vyhovuje.

A co s tím? První a nejzásadnější krok je vědět o tom, že něco jako stres z druhé ruky může existovat. A eliminovat ho je o něco jednodušší než ten vlastní. Často je totiž možné přestat se jeho zdroji vystavovat, respektive to omezit. Někdy to ale moc možné není, zvlášť když se jedná například o našeho partnera nebo člena rodiny. V takovém případě je pak nejlepší zkusit se nějak produktivně podílet na odstranění primárního stresu dané osoby. Vyslechnout, pomoct, pokusit se vyřešit, uklidnit. Čím klidnější bude člověk, který na nás stres přenáší, tím lépe nejen pro něj, ale i pro nás.