Proč nemluvíme se svými sourozenci?

Je celkem častým, byť opomíjeným fenoménem, že se v dospělém věku přestaneme bavit se svými sourozenci. A na vině zdaleka nebývá jen těžko překonatelná vzdálenost, když nás život zavane do jiných koutů republiky nebo celého světa. Často jsou to křivdy, hádky, nevyřčená kritika, rozdílný přístup k životu a tak dále. Co bývá nejčastěji příčinou sourozeneckých vád? A třeba i útrpného ticha mezi těmi, kdo by si měli být nejblíže?

Všichni víme, že rodinné vztahy umí být pekelně komplikované. Snad v každé rodině se vyskytne příběh, kterému by nikdo nevěřil, o kterém bychom si mysleli, že je přitažený za vlasy a nikdy se ve skutečnosti stát nemohl. Co se ale děje v každé rodině je to, že s postupem času si začneme uvědomovat, že babička není jen babička, máma není jen máma a bratr není jen bratr. Jsou to všechno opravdoví lidé, se kterými nás svázala pokrevná příbuznost, což ale nemusí znamenat, že se nám jako lidé líbí.

Sourozenci to mají v rodinách těžké. Na jedné straně jsou všichni ve stejné pozici, není mezi nimi hierarchie, na straně druhé mají na sebe navzájem nejvíc munice, kterou mohou použít, když chtějí druhému ublížit. A tak někdy slovo dá slovo, akce vyvolá reakci a je z toho tíživé ticho, které zavládne mezi těmi, kdo by si měli být nejblíže.

Rodiče. Byť je to nefér, je to nevyhnutelné. Rodiče jsou největším aspektem toho, jaký vtah zavládne mezi sourozenci. A když se tento vztah vydá špatnou cestou, často jsou to rodiče, kdo nás na ni svedli. Je naprosto normální, že se rodiče chovají ke svým dětem ke každému jinak. Mají jiná očekávání, jiné požadavky, jiné nároky. Vytvoří mezi svými dětmi rivalitu, budují křivdy. A to všechno s tou největší láskou a oddaností. Škody jsou páchány často naprosto nevědomě, ale to neznamená, že nejsou bolestivé.

„Moje sestra si našla přítele ve Francii a odstěhovala se za ním. Vzali se, mají rodinu, k našim jezdí dvakrát ročně. A já jsem zůstala ve stejném městě. Protože sestra je starší, ani jsem neměla možnost „utéct“ jako první. A tak jsem měla (a mám) pocit, že musím zůstat. Se vším pomáhám já, o prarodiče se starám, nákupy dělám, jezdím k našim na víkendy a tak. Se ségrou jsme kvůli tomu dlouho nemluvily. Nechala mi to tu všechno na hrbu, odjela a o nic se nestará. Když přijede, je to svátek, všichni se starají, aby se měla dobře – takže musím lítat i kolem ní. V posledních letech je to lepší, snažím se myslet na to, že jsem si spoustu těch pastí připravila sama, ale pořád to ve mně je. A ona neumí pochopit, proč se na ni zlobím. Nejlepší je, když mi řekne, že mě nikdo nenutí jim zůstávat nablízku. Ale od našich zase slyším, jak jsou rádi, že mají „aspoň někoho“. Jak z toho ven? Nevím. Asi nijak.“

Jana, 45

Peníze, majetky. I když bychom řekli, že do osobních vztahů bychom peníze míchat neměli, realita je naprosto někde jinde. A nemusí jít jenom o dědictví nebo rozdělení toho, co zůstalo po jiných příslušnících.

„S bratrem jsme se oba nezávisle na sobě přestěhovali z vesnice, kde jsme vyrůstali, do velkého města. Kvůli práci, jak jinak. Velkoměstský styl mě úplně pohltil a začala jsem mít potíže s penězi. Našim jsem si říct nemohla, tak byl první na řadě logicky brácha. Dařilo se mu a těch pár desítek tisíc, které mi zařídily živobytí, pro něho nebyl až takový problém. Jenomže jsem mu asi nesplácela tak, jak by si představoval. Říkal, že i kdybych mu měla posílat dvě stovky měsíčně, ocenil by to mnohem víc, než když mu řeknu, že něco splatím příští týden, a pak nemám. Nakonec jsme dospěli k naprosto nekompatibilnímu závěru, který byl na obou stranách jiný. Já jsem si říkala, že kdo jiný, než rodina by měl chápat, když prostě nemám, nemůžu, a odpustit? Brácha zase říkal, že vůči komu jinému, než rodině, bych měla dodržovat všechny závazky? Náš vztah se smrsknul na komunikaci o tom, kolik, kdy a jak. K rodičům jsme přestali jezdit společně, protože kdykoliv se vidíme, pohádáme se. Mrzí mě to, ale zjevně jsme oba přesvědčení o své pravdě.“

Lenka, 32

Osobní neshody. Ty často pramení právě z toho, že i když pocházíme ze stejného prostředí, vyrosteme v naprosto odlišné osobnosti. Příčinami může být kde co, od toho, k jakým lidem se v průběhu života dostaneme, kdo a co nás ovlivní, jakou máme práci, do jaké chodíme školy, jaké máme přátele. Dalším faktorem, a rozhodně ne zanedbatelným, může být i to, jestli jsme mladší, starší, prostřední sourozenec. Pořadí mají svá specifika a například o trablech prostředních dětí a posléze i dospělých jsme psali v tomto článku.

Je těžké udělat první krok. Týdny se přehoupnou v měsíce, ty v roky a najednou se stane, že o svém sourozenci neslyšíme; jako by se z něj stal naprosto cizí člověk. Problém je, že se to může stát i doopravdy. Sami víme, jak rychle se můžeme změnit, jak nás formují naše zkušenosti i okolí. A čím déle tento „nekontakt“ trvá, tím obtížnější může být si k sobě znovu nacházet cestu. A kdo udělá první krok? Často nikdo. Bohužel, často k opětovnému shledání dojde až díky nějaké (většinou tragické) události v rodině, která nás násilně svede dohromady, do jedné místnosti, kde si se navzájem už nemůžeme vyhnout.

„Není to tak dávno, co jsem měl sen. Umřel mi v něm bratr. Vzbudil jsem se s neuvěřitelným vztekem. Protože na smrt rodičů se člověk tak nějak asi podvědomě připravuje celý život. Ale když vám zemře sourozenec, je to podpásovka, rána od života, kterou nečekáme. Uvědomil jsem si, že bratr by mi tady měl zůstat celý život, je to nejbližší člověk, kterého mám, byť se nescházíme tak často a naše životní cesty se trošku rozdělily. Nicméně mě ten sen přivedl k rozhodnutí, že žádný konflikt není tak důležitý, abychom se kvůli němu přestali bavit, všechno se dá řešit. Až rodiče zemřou, nebude tady nikdo jiný, kdo je znal tak, jako já, s nikým jiným nemáme tolik společných zážitků a vzpomínek. Nenechám si vztah s bratrem nikým a ničím zkazit a budu pracovat na tom, ať je v rámci možností co nejlepší.“

Jiří, 37