Pět malých krůčků k renesanci vztahu po nevěře

Vždycky jsme s přáteli vedli ohnivé debaty o tom, jak bychom nesnesli, kdyby nás partner podvedl – že by to automaticky znamenalo konec všeho, spálené mosty a sbohem. Vždyť přece známe svou hodnotu. A... pak je to najednou tady. Zničehonic zjistíme, že pocity, které máme, jsou natolik protichůdné, nejasné a komplikované, že z nich jen těžko vyvodíme nějaký závěr. Cítíme zklamání, bolest, překvapení, ale i lásku. Co teď?

Je to chvíle, kdy nám láska zasadí tvrdou ránu. Poznáme, že umí pěkně bolet. Jsme zranění, ublížení, a pak přijde vztek. Nesnesitelný vztek, touha ránu vrátit, ale to vše je provázeno touhou o partnera nepřijít. Jak si to přebrat, když je to on, který nám způsobil mimo všeho již zmíněného také pocit hlubokého studu a viny? A jak to všechno jde dohromady s láskou, kterou jsme nepřestali cítit?

To dobré na nevěře

Když pomineme případy patologických sukničkářů nebo záletnic, většinou nenese „vinu“ na nevěře pouze jeden z partnerů (ten, z jehož strany byla). Nevěra je většinou vyústěním nějakého problému, který ve vztahu existuje, nevyslyšení potřeb toho druhého, jehož vina může spočívat v tom, že je neformuluje dostatečně nahlas. Neschopnost dojít ve vztahu naplnění je povětšinou zapříčiněno nedostatečnou komunikací, ochotou a vzájemným respektem.

„Manželka si našla nový koníček, začala dělat jógu. Na tom by se zprvu nezdálo nic výjimečného nebo potenciálně nebezpečného, ale začalo nám to zasahovat do života víc, než kolik jsem byl vůbec možný přijmout. Vyústilo to v několik konkrétních problémů. Trávila na cvičení, seminářích a víkendech neuvěřitelné množství času. Našla si přátele, se kterými trávila čas i mimo cvičení (na tom samozřejmě není nic špatného!). Začala se jinak oblékat, začala jinak jíst a vařit. Nejsem tak konzervativní, abych nepřijal změny, ale když vím, že probíhající změny mi bytostně nevyhovují, bylo to těžké. Zkoušel jsem jít párkrát s ní, nějak proniknout do kolektivu. To mi bylo natolik cizí, že jsem prostě nemohl, byť jsem se snažil. Nechtěl jsem ženu omezovat ani jí ublížit tím, že bych jí řekl, co si myslím o jejím novém stylu oblékání i úpravy zevnějšku (a nebylo to nic dobrého), natož ještě o vaření, připadalo mi to všechno jako malichernosti. Totálně jsem ztratil chuť s ní spát, byť ona se a sem tam se snažila. Jedno vedlo k druhému a já jsem si začal aférku s jednou kolegyní v práci. Paradoxní bylo, že ta kolegyně mě přitahovala právě proto, že vypadala a chovala se jako má žena „před proměnou“. Jak už to bývá, na všechno se přišlo, ve hře byl rozvod, péče o děti, no, nebylo to hezké období. Nejhorší bylo, že jsem skoro necítil vinu. Tak dlouho jsem trpěl manželčinou proměnou, až mi začalo připadat, že mám právo na kompenzaci.

Začali jsme na doporučení chodit k psychologovi. Nestačil jsem se divit. Postupně z partnerky vylezlo, že se dlouho cítila frustrovaná svým fyzickým vzhledem, myslela si, že už není pro mě tak atraktivní a po různých způsobech hubnutí a cvičení zakotvila právě u jógy. Vůbec jsem nevěděl, že něco takového v sobě řešila. Došli jsme k tomu, že jsem jí vyčítal něco, co dávala za vinu ona mi – jenomže ani jeden jsme to nikdy neřekli nahlas. Došlo mi, že prostě a jednoduše člověk nesmí spoléhat na čtení myšlenek. A tehdy jsem teprve pocítil vinu v plné síle; překvapivě manželka taky. Stálo to hodně práce, roky učení se komunikaci, naslouchání, porozumění, respektu a správné formulace vlastních myšlenek, ale musím říct, že paradoxně je teď náš vztah mnohem lepší, než předtím.“

Pavel, 46

Ano, v nevěře leží obrovský potenciál pro zlepšení vztahu. Je to nezvratný důkaz toho, že bylo doopravdy něco špatně, a odrazový můstek pro oba přijít na to, co a proč. Jenomže... chce to čas, hodně sebekontroly, rozumu a obrovskou vůli. Protože před očima nám pořád vyvstávají představy, s kým, jak a proč...

Patero pro vyrovnání

Naučit se poslouchat, ne jenom mluvit. K celé kauze mají co říct obě strany. Podváděný musí mluvit o tom, jak se cítí, i kdyby to mělo znamenat, že partnerovi řekne, že je mu to jedno. Podvádějící musí říct, co za tím vším bylo a je. Není třeba se omlouvat, jen vyložit karty na stůl. Všechny, upřímně, a když někdo položí otázku, zodpovědět ji popravdě. Není to jednoduché, ale teprve až budou mít všichni k dispozici všechny informace, může se začít vyhodnocovat.

Vyvarovat se neustálého obviňování. Je to velmi lákavé. Vykřičet na partnera, jak vám to mohl udělat, nebo naopak – „...vždyť se na sebe podívej, s tebou se nedá žít“. Ukazování prstem je to, čeho se musíme vzdát. A to bývá to nejtěžší, protože chceme, aby partner doopravdy věděl, jak moc nám ublížil, ideálně,a by si to sám prožil.

Hlavně se nezacyklit. Často se stane, že klademe stále dokola ty samé otázky, používáme pořád dokola ty samé argumenty. Přijde čas, kdy je třeba jít dál a na vyřčených informacích začít budovat cestu dál. Ne nutně k záchraně vztahu, ne nutně k jeho ukončení.

Nečekat na první krok. Čím déle vyčkáváte, tím více to bude mezi vámi divné. Začít o tom mluvit, navrhnout poradnu, cokoliv – neotálejte. Otázky typu Proč bych o tom měl/a začít já, když je to partner, kdo by to měl řešit... tady už nemají místo. Jde o hodně.

Když víte, že je to pryč, řekněte to. Jednou ráno se vzbudíte a zjistíte, že všechna kolečka v soukolí problému zapadla na své místo a vy jste schopni, ochotni a dokonce chcete se k tomu všemu už nevracet a jít dál. Partnerovi jste odpustili, necítíte zlobu ani křivdu. Všechno jste pochopili. Ale přece jen ve vás hlodá chuť partnera ještě trošku potrápit nebo, a to hůř, vlastně ani nepovažujete za nutné to partnerovi sdělit. Nutné to ale je. Jakmile doopravdy odpustíte, je to závěrečný žolík, který na stůl patří taky.

A nezapomeňte. Je to vaše rozhodnutí mosty nespálit, je to vaše rozhodnutí za vztah bojovat a zlepšit ho, je to vaše rozhodnutí zůstat, i když vás partner podvedl. Odejít nebo vztah zachraňovat stojí zhruba stejné množství energie, času na vyrovnání se s novou situací i psychické síly. Je třeba mít na paměti, že když už se jednou rozhodneme odpustit, musíme jít dál a nepřivítat nevěru jako nového člena domácnosti, na kterého je do budoucna možno všechno svést.