Etiketa 21. Století aneb Na eskalátoru se stojí vpravo

Doba jde kupředu a spolu s ní se na každodenní pořádek dostávají věci, se kterými se generace Gutha-Jarkovského prostě nepotýkala. Už dávno si nevystačíme s pravidly, že dáma má chodit první do schodů a muž by jí měl půjčit sako, když je zima. Do hry vstoupily mobily, obchody, chování na pracovišti a tak dále. A stejně, jako je pro nás přirozené žvýkat se zavřenou pusou, měly by pro nás být přirozené i další věci. Jenom nás je nikdo neučil.

„Čau, budu mít 20 minut zpoždění.“ Jenom proto, že v dnešní době lze podat zprávu o zpoždění (a čemkoliv jiném) s vědomím, že její adresát si ji téměř stoprocentně přečte, bychom se neměli přestat snažit přijít včas. Moderní komunikační technologie by neměly rozvolnit domluvené termíny. Dochvilnost je stále výsadou králů (etikety).

Nekřičíme do telefonu. To, že osobu na druhé straně telefonu neslyšíme dobře, nezlepšíme tím, že budeme sami křičet. Hlasité hovory obtěžují okolí. Tečka.

Nepoužíváme telefon ve společnosti (a v té malé už vůbec ne). Mobilní telefony se nám zamíchaly do offline sociálního života téměř neoddělitelně. Ale mělo by být v naší moci to kočírovat. Když jsme na party, rodinné oslavě nebo jiné, byť neformální příležitosti, měli bychom si alespoň vypnout zvonění a nechat si vyřizování zpráv a hovorů na chvíli, kterou si určíme sami.

• Kategorií samou o sobě je používání mobilního telefonu na schůzce ve dvou. A vůbec nemusí jít o první rande! Věřte, že to, jak v očích druhého klesneme za používání telefonu při schůzce, zdaleka nevyváží to, jak stoupneme u toho, kdo nám psal.

Omezíme používání kamery a fotoaparátu na svém mobilu. I když je lákavé nafotit a natočit si celou událost tak, jak je, někdy není na škodu si ji taky prožít. Ano, jedna dvě fotky na památku, krátké video, ale... událost bychom si měli zapamatovat, ne ji mít nafocenou.

Necháváme si drama na rozhovor z očí do očí. Řešit osobní vztahy, krize a problémy přes různé typy zpráv a dokonce ani přes telefonáty by nemělo být přípustné. Ano, je jednodušší napsat, ale to ještě neznamená, že je to v pořádku. A už vůbec bychom se neměli pouštět do ventilace soukromých věcí na veřejných sociálních sítích.

Když se nedovoláme, napíšeme, co jsme chtěli. Když někomu voláme (a nejsme s dotyčným v kontaktu na denní bázi) a on nám to z jakéhokoliv důvodu nevezme, platí dvě slušnosti – pokud to jde, omluvit se, že jsme nemohli mluvit, a když jsme volali, napsat, o co šlo. Ať si druhý může rozhodnout, kolik potřebuje času to s námi vyřídit.

Nemluvíme do telefonu, když platíme u pokladny. Máloco je tak bezohledné, jako telefonovat, když platíme. Pokladní se cítí jako onuce, která nestojí za obyčejný lidský kontakt.

Odpovídáme na pozvání. Odpovědět na poslední chvíli nebo odpovědět, že ano, ale pak se neukázat – to jsou velké, velké neřesti dnešní doby. Pokud hostitel pořádá akci, vyžaduje to plánování, úsilí, energii a mimo jiné také peníze. Naše odpověď hraje roli.

Nechoďme s prázdnou. Pokud nejsme instruováni, že nemáme nic nosit (ale i přes to). Je slušnost hostiteli donést lahev vína, květiny nebo sladkost (nebo cokoliv jiného).

Naše speciální stravování není hostitelův problém. Ať už jsme jakkoliv na cokoliv alergičtí nebo držíme speciální dietu, neměli bychom od hostitele očekávat, že na to bude pamatovat nebo že automaticky bude na výběr. Pokud to společenská situace dovolí, je naprosto v pořádku přinést si s sebou vlastní jídlo.

Když jsme pozvaní na party, jsme pozvaní i na úklid. Nabídnout hostiteli pomoc s úklidem je také slušnost, zvlášť když jde o neformální akci u něj doma. To samé platí o návštěvách s dětmi – když si spolu hrají, spolu také uklízejí.

Nechodíme na návštěvu bez toho, abychom nejdříve zavolali. Je jedno, jak neformální je vztah s člověkem, kterého chcete navštívit. Ani vlastní rodiče bychom neměli přepadat, pokud je dopředu neupozorníme.

Nepokládáme kabelku nebo batoh v MHD na sedadlo. A nezabíráme tak místo k sezení ostatním. Naše zavazadla patří na náš klín nebo na zem.

Když se dítě přestěhuje do vlastního pokoje, klepeme. Vždycky. Protože k čemu by pak byl vlastní pokoj, kdyby nezaručoval dítěti soukromí?

Čím blíž večeru, tím dražší šperky. Věděli jste, že diamanty byly kdysi považovány za šperk vhodný pouze pro večerní oficiální události a ještě k tomu pro vdané ženy? No, dnes už to tak rozhodně není, ale platí, že doplňky, které nosíme, by měly mít tím vyšší hodnotu, čím více se připozdívá. Tedy to, co se hodí na ples, se nehodí běžný den do práce.

V kině, divadle nebo na koncertě jdeme uličkou vždy čelem k těm, kteří sedí. A ti by, pokud je to možné, měli uvolnit místi tím, že si stoupnou. Toto platilo, platí a platit nikdy nepřestane.

Na eskalátoru stojíme vždy vpravo. Levý „pruh“ je určený pro ty, kteří se pohybují a jdou. I když jdeme s kamarádkou v nákupním centru do druhého patra, stoupneme si vpravo za sebe, nikoliv vedle sebe, a nezablokujeme tak místo těm, kdo chtějí projít rychleji.

Je vždycky lepší pomlčet o věku, zdraví, rodinných záležitostech, penězích, politice, vyznání, záletech a nesnášenlivosti ke společnému známému. Protože... víte, jak rychle se informace umí dostat k nesprávným uším.

• A na závěr, staré dobré rady pro slušné chování (když to učíme své děti, měli bychom to zvládat sami)... ...nežvýkáme s otevřenou pusou, nemluvíme s plnou pusou, jíme s lokty u těla (rozhodně ne na stole), umýváme si ruce po toaletě, nenecháváme své děti chovat se v restauraci jako stádo opic, nesaháme těhotným na břicho, nezastavujeme se najednou na rušném chodníku, když do někoho narazíme, omluvíme se, nevyjíždíme z podzemních garážní, aniž bychom si zkontrolovali, jestli máme zaplacené parkování (a nezdržujeme tak frontu za námi)... a tak dále.

Jsou věci, které jsou podle vás slušnost, ale lidé je nedodržují? Jaké jsou podle vás největší nešvary, prohřešky proti současné etiketě?