Zobrazit přihlášovací formulář

Efektivní zvládnutí předškoláka i vlastní psychiky

  • Publikováno:
Efektivní zvládnutí předškoláka i vlastní psychiky

Děti jsou pro rodiče neustálá výzva. Počínaje narozením a kéž by dospělostí konče. S prvním dítětem je všechno nové, všechno poprvé, každý pokrok, každou změnu si napůl užíváme, napůl ji protrpíme strachy a obavami. I když má každé dítě jinou povahu, temperament i rychlost vývoje, s druhým, třetím i každým dalším jsme o poznání klidnější. Ale jsou situace, které nás prostě dovedou k šílenství kdykoliv. A s dítětem ve věku od tří do zhruba pěti až šesti let nás jich čeká každý den na desítky.

Nově nabytá samostatnost, ale zároveň obrovská potřeba naší pozornosti. Záchvaty vzteku, odmlouvání, rebelie, vzdor. Všechno rozumí, ale někdy se rozhodne prostě nechápat. A nás tak dovést až na hranu příčetnosti. I to je součást výchovy malého předškoláka, byť radostí je s ním nepočítaně. Za spoustu nepříjemností si ale často můžeme sami. Výchova předškoláka je totiž trošku o něčem jiném, než na co jsme byli od batolete zvyklí. Co je tedy naprosto nezbytné, abychom si zajistili výchovu předškoláka úspěšnou jak pro něj, tak pro nás?

Rutina, konzistence a pravidla. Pokud nemáme pevnou rutinu denního harmonogramu, v jídle, spaní, disciplíně a tak dále, našeho předškoláka jenom mateme. Nesmíme se nechat ukolébat zdánlivým pochopením všeho, co mu říkáme, kontradikce v našem chování ho matou. Když jednou něco povolíme, podruhé ne, potřetí na to ani nepřijde řeč a počtvrté dostane přes zadek, bude se cítit nejistě a bude náchylnější ke špatné náladě, odmlouvání a záchvatům vzteku.

Ne, ne, ne, ne. Často se soustředíme především na negativní aspekty chování našich dětí. A naše věty jsou především o nesmíš, tohle nedělej, nechoď tam, ne, ne, ne. Zkusme se jednou za čas soustředit na to, jak často začínáme naše věty negativně, jaké zprávy posíláme našemu předškolákovi. Jak víme, když se něco opakuje příliš často, ztrácíme vůči tomu pozornost – pokud používáme „ne“ moc často, naše dítko si na to zvykne a nebude to zdaleka brát tak vážně, jako bychom chtěli. A tak bychom měli stejně tak, jak bychom chtěli negovat, tak chválit. Všímat si i pozitivních věcí, takových, které naše děti udělají dobře, byť bychom takové „dobře“ chtěli považovat za automatické. Musíme si uvědomit, že i když my máme spoustu věcí zautomatizovaných, pro naše děti je všechno nové. Každý bič potřebuje cukr, aby fungoval, jinak se z něj stane jenom nový standard.

Nevšímáme si varovných znamení. Trápí nás i naše okolí dítko častými záchvaty vzteku? Sami víme, že jakmile se jednou takový záchvat „rozjede“, máme po legraci. Dítě neslyší, nevidí a je často velmi těžké ho uklidnit. To je dost nepříjemné, zvlášť když se to stane na veřejnosti. Sice víme, že naše dítko běsní kvůli nekoupené sladkosti, ale navenek to vypadá, že ho drasticky mučíme. Většina dětí má své spouštěcí mechanismy, které my, dospělí, velmi často ignorujeme nebo podceňujeme. Patří mezi ně nejčastěji nevyspání, hlad nebo i pouhá znuděnost. A určitě i jiné, specifické pro každé dítě. Měli bychom si uvědomit, že není dobré je podceňovat nebo vypouštět. A pokud máme dítě po nekvalitním odpoledním spánku, je pravděpodobnost záchvatu na odpolední návštěvě nebo nákupu o hodně větší.

Brblání, stížnosti, vymýšlení. Je čas večeře a najednou si dítě chce jít hrát ven? Zavolat tetě? Zlobí? V předškolním věku dítě opouští svou ulitu, bojuje za svou nezávislost, ale zároveň zoufale vyžaduje naši pozornost. Pokud je dítě rozmazleně rozjívené a vymýšlí si, nejlepší strategií je to ignorovat a chovat se, jako by se dítě chovalo normálně. Protože dítě zkouší, co funguje, a co ne. A u kňourání se musí naučit hned od začátku, že to není ta správná cesta. To samozřejmě platí pouze v případě, že chování dítěte není agresivní. Pokud je a dítě ničí věci, bije lidi kolem sebe nebo ztrácí nervy jiným způsobem, zakročit už musíme.

Důležitost libovolných her. Hraní si je pro zdravý vývoj našeho dítěte velmi důležité. A co je ještě důležitější – dítě by mělo mít možnost vybrat si, co chce dělat pro zábavu. Často jsou to i překvapivé aktivity, jako je vysávání nebo umývání kachliček, jen je do toho nesmíme nutit. Když se dítě samo rozhodne, co chce dělat, na co si hrát, samo sobě určí jistou mentální výzvu, která je plně v jeho kompetenci. Ne moc těžká, aby ho to odradilo, ne moc lehká, aby ho znudila. Takže nebojte se nechat dítě v rámci hry dělat, co se mu zachce. Vyvíjí se po dle vlastních schopností, možností a preferencí!

Máme přehnané reakce na lži. Proč nám děti v různém věku lžou, to jsme řešili v jednom z minulých článků. Přečíst si tam můžete samozřejmě i o předškolácích. Když děti v předškolním věku začnou lhát, je to vlastně kognitivní pokrok. Objeví novou schopnost svého rozumu, což je vzrušující a trochu děsivé. Jak pro ně, tak pro nás. A je jasné, že tuto svou novou schopnost potřebují otestovat, jak to jen jde. Nesmíme to přehánět s tresty ani jinými reakcemi. Lhaní je přirozená součást vývoje, takže je nutné dětem nastavit hranice, vysvětlit důsledky a ukázat, že si na nás jen tak nepřijdou. 

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

Kategorie