Existuje pravé přátelství?

Ano, existuje. Ale jak ho poznáme? Jak poznáme, že člověk, kterého označujeme za nejlepšího přítele, je doopravdy takový, jaký je v našich představách? A když to vezmeme z druhé strany, komu jsme my sami opravdovým přítelem? Každý máme nějaké vlastní představy o tom, co by dobrý a správný přítel měl dělat. Ale co by měl cítit?

Pravdou je, že přátelství není jenom o duhách a svítícím slunci. Jako v každém vztahu, i v tom přátelském se musíme naučit interagovat, znát sami sebe navzájem, překonávat těžkosti a mít zájem o to, aby vztah přetrval. Protože když zahodíme, co máme, když přijdou zlé časy, asi nám tak úplně nešlo o to si sebe navzájem v životech udržet.

Přijali vás takoví, jací jste. Vzhledem k tomu, že záměr našich přátel je o mnoho dobrovolnější, než našich partnerů, měli bychom přátele považovat za hotové osobnosti. Víme o nich to nejlepší, ale i to nejhorší a také to každodenní. Přijali jsme, jací jsou, a neklademe žádné podmínky pro vztah. I proto máme jednoho partnera, ale více přátel – abychom je nedusili požadavky na dokonalost.

Přátelství je prioritou. Vztahy, děti, práce... všechno se s časem mění. S přáteli se mění většinou jenom frekvence setkávání. Prošli jste si společně mnoha obdobími ve svých životech, třeba jste se léta neviděli, ale vždycky jste si k sobě našli cestu zpět. Přítel na toto pouto nikdy nezapomene, ale vždy chápe, když není ten správný čas.

Radují se z našeho štěstí. A to je u opravdových přátel asi největší plus. U ostatních to nezjistíte, tak prozkoumejte své nitro – když nám přátelé oznámí radostnou novinu a klidně i z oblasti, ve které se nám samotným nedaří, máme radost společně s nimi? Nebo jim závidíme? Či dokonce jim to nepřejeme...? To by asi nebylo dobré znamení. Upřímná radost ze štěstí, úspěchů nebo i jen dobré nálady našeho přítele je něco, co je mírou opravdovosti našeho vzájemného pouta.

Cítíme se v jejich přítomnosti naprosto svobodní. Souvisí to se vším, co už napsáno bylo, a co ještě bude následovat. Opravdový vztah může vzniknout jen mezi opravdovými lidmi, kteří si na nic nehrají a nic před sebou neskrývají. Nálady, vlastnosti ani činy. Prostě jsme sami sebou, oni respektují a majá rádi nás a my je.

Ceníme si jejich úhlu pohledu. I když není totožný s námi. Protože víme, že nás obohatí. Přátelé to s námi nikdy nemyslí zle a tak když s námi nesouhlasí, není to proto, aby nám škodili. Je to proto, že jsou ochotní k diskuzi, ale i kdybyste se nakrásně neshodli, je to v pořádku. Protože přáteli nejsme proto, abychom (ani protože máme) měli stejné názory na všechno.

Vyslechnou, co máme na srdci. I když máme každý jiný hodnotový žebříček a někdy nepovažujeme problémy ostatních za „důležité“ vzhledem k tomu, co si prožíváme my, přátelé mají mezi sebou všechny komunikační kanály otevřené. Vyslechneme cokoliv má druhý na srdci.

A řeknou pravdu. Lidově řečeno nám nemažou med kolem pusy. Chtějí, aby nám bylo lépe, ne hůře – a moc dobře ví, že byť milosrdnou, ale lží, ještě nikdy nikomu nikdo nepomohl. Někdy neřeknou pravdu sami od sebe, ale vždycky, když se zeptáme.

Bezpodmínečně si důvěřujeme. Víme, že si navzájem pomůžeme, jakkoliv to bude v našich silách – a možná i o trochu víc. Nebojíme se zapojit všechny naše schopnosti a veškerou naši ochotu. Bez toho aniž bychom kdy potřebu pomoci zdůvodňovali. Neváháme. Nezradíme, neuškodíme.

Vždycky se setkáme. Nikdy je nemusíme uhánět, telefonovat, psát, snažit se sehnat. Nikdy se před námi nezapírají, a když nemají čas, zvednou telefon a řeknou nám to. Nebo pochopí vážnost situace a přeskládají všechno tak, aby tady byli pro nás. A my to vždycky pochopíme a nikdy nezneužijeme.