Zobrazit přihlášovací formulář

Než na dítě vztáhneme ruku

  • Publikováno:
Než na dítě vztáhneme ruku

Tělesné tresty vzbuzují velmi rozporuplné reakce – jak mezi rodiči, tak mezi pedagogickými pracovníky a psychology. Obecně vzato podle hesla „nic se nemá přehánět“ by měly být debaty na téma o tom, jestli dítě trestáme, nebo týráme, vlastně bezpředmětné. Nicméně realita je taková, že výzkumy a studie ukazují, že tělesné tresty mohou mít velmi negativní vliv na vývoj dítěte. Na druhou stranu jsou pro nás vlastně přirozené, vždycky tady byly a pravděpodobně také vždycky budou. Musíme mít ale na paměti, co to tělesný trest vlastně je a k čemu má sloužit – rozhodně totiž ne k tomu, aby poskytl úlevu tomu, kdo ho dává.

Když přijde na trest, mělo by být vždycky jasné, za co je. To v první řadě. Když bychom si dovolili použít slovo „ideální“ v tomto případě – pak bychom za ideální mohli tělesný trest považovat jako vyšší stupeň pokárání, rozhodně vždy následující po (klidně i opakované) výstraze. Cílem jakéhokoliv trestu je změnit chování toho, koho trestáme, ne mu způsobit zranění, velkou bolest, šok nebo ponížení.

Po tomto suchém úvodu je samozřejmě nasnadě říct, že každá rodina, každý člověk a vlastně i každý stát má nějakou svou tradici, vlastní způsob reakcí (a jejich případných postihů). A taky vlastní míru zdravého rozumu, svědomí a vychování. V našem prostředí je (zatím) nepředstavitelné intenzivní zapojení státu nebo jiných dohledových orgánů na to, jestli dáme našemu dítěti pohlavek. Stejně tak, jako se ale začínají více oficiálně řešit různé formy domácího násilí, začíná se oko postihového aparátu soustředit také na to, jak se kdo k dětem chová. Ty tam jsou doby, kdy jsme dostávali pohlavky ve škole na denní bázi (pokud bylo za co) a doma jsme za trest klečeli na hrachu. O tom, jak je současná tendence prospěšná nebo ne, by se dalo dalekosáhle polemizovat. Skandinávský modem přísných restrikcí jakýchkoliv fyzických trestů je nám v našem prostředí pravděpodobně stejně vzdálený, jako drastické praktiky některých jiných zemí, které jsou v nich považovány za normální.

Vychování versus trest

Jako u všeho, nejlepší je prevence. A tedy i prevence takového chování, za které bychom ten tělesný trest udělili rádi a klidně několikrát. To je velmi složitý problém, protože trest je negativní motivace pro žádoucí chování, dítě se chová dobře „ze strachu“. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se chovalo žádoucím způsobem, protože je mu vlastní. Tím ale už brousíme do hlubin tajů výchovy, důslednosti, trpělivosti a vytrvalosti každého z nás – a přece jenom, nikdo z nás není neomylný, nikdo nemáme nervy ze železa a ani možná není vždycky čas na vysvětlování.

  • Vzít to obráceně. Časté tělesné tresty mohou působit naprosto kontraproduktivně a u dětí vyvinout antisociální chování, agresi i případné psychické potíže. Pokud chceme hodně intenzivně pracovat jak s dítětem, tak sami se sebou, můžeme se soustředit na pozitivní motivaci. Tedy místo trestání za to, co je špatně, intenzivně odměňovat (i pochvalou nebo oceněním) to, co je dobře. Dítě pak bude vyhledávat další pochvalu a ne se bát trestu.
  • Upravit prostředí. Pokud máme se svými dětmi zkušenost takovou, že věci rozbíjí, odhazuje nebo bůh ví, co ještě, můžeme samotné události předejít. Dát mu z dosahu skleničky, pokud se chystá odhodit hračku, vzít mu ji, pokud se chystá převrhnout květináč, dát ho pryč. Pak je prostor pro vysvětlení před tím, než ke skutku vůbec dojde.
  • Prevence špatné nálady. Nechcete, aby se dítě třeba vztekalo na cestách, aby bylo rozjívené? V tom případě je na to třeba myslet dopředu. Vzít s sebou dostatek hraček na zabavení, svačinku, pokud na dítě špatně působí, když začíná mít hlad, nechat ho vyspat, pokud je bez spánku rozmrzelé. Sami své děti známe nejlíp, víme, co funguje.
  • Nastavte pravidla. Racionální a srozumitelná pravidla, jejichž porušení je následně trestáno, umí zpracovat i poměrně malé děti. V takovém případě je na nás, abychom jejich účinek neznehodnocovali – musíme být v jejich dodržování konzistentní. Jakékoliv zmatení může dát dítěti „naději“, že příště to možná projde taky. Flexibilita pravidel a diskuze o nich je naprosto v pořádku a naprosto žádoucí především se staršími dětmi, všemu by ale měla předcházet oboustranná diskuze. Následky svého chování si neseme při každé situaci celý život, je třeba naučit děti zodpovědnosti za vlastní chování. A když předem ví, co se stane, když neudělají to nebo ono, nemůžou si pak stěžovat na to, že je něco nespravedlivé.
  • Hluší, slepí, němí. Takzvané zlobení je pro mnoho dětí „jenom“ prostředkem k upoutání pozornosti. A někdy i následný trest je přijatelný jenom proto, že se něco děje. A své děti známe velmi dobře, poznáme, čím to, že zlobí. Speciálně na menší děti velmi dobře funguje systém, kdy nežádoucí chování prostě přehlížíme. Mohli jsme už milionkrát potrestat, křičet a vysvětlovat, když to nepomohlo, toto zabere často. Nesmíme si přehlížení nežádoucího chování ale plést s ignorací dítěte, ta by mohla způsobit psychický konflikt, pouze absolutní nereakci na zlobení (včetně vět typu „dokud budeš dělat tohle, tak tě neslyším, tak s tebou nebudu mluvit...“ a tak dále).
  • Jsme dospělí. Tělesné tresty často znamenají jediné, ukázat převahu. Ta se dá ale projevit mnoho jinými způsoby. Především tím, že se umíme ovládat (i když je to někdy až nemyslitelně těžké). Jsme pro naše děti vzorem, a když nás uvidí ztrácet nervy, nebude jim to připadat jako něco, čemu by se měly odnaučovat.
  • Pochopit a obejmout. Naše děti často zlobí i proto, že mají problémy, se kterými se ještě neumí vypořádat. Od školky po strach ze tmy, často si dělají starosti i z něčeho, co by nás v životě nenapadlo. Pokud projevíme empatii, budeme se snažit porozumět a nebudeme jejich problémy bagatelizovat, možná se nám podaří rozlousknout, co se za jejich chováním skrývá. A obejmout. Pevně a konejšivě, dát jim pocit, který by člověk u rodiče měl mít – bezpečný prostor.
  • Je v pořádku vyjednávat. Konec konců můžete dojít k dohodě, která bude vyhovovat oběma stranám, ne jen jedné. A takové dohody mají mnohem větší tendenci být dodržovány. Dokonce se můžete domluvit také na přijatelném trestu. Vyjednávání samozřejmě není na místě u vzteklých batolat, ale později – proč ne? Můžeme se dozvědět i spoustu nového o úsudku našich dětí, o jejich morálce a tak dále.

„Tělesný“ místo „trest“

Dobré je si také pamatovat, že pod tělesným trestem si nemusíme představovat něco, co dítěti způsobí vlastně neužitečnou bolest, ale třeba také to, co odvede jeho pozornost jiným – více tělesným směrem. Pro odrostlejší děti není od věci vymyslet systém sportovních trestů, dřepy za sprosté slovo, kliky za nesplněný úkol a tak podobně. A mít neustále na paměti, že trest je výchovou pro toho, kdo je trestán, ne úlevou pro toho, kdo trestá.

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku