Zobrazit přihlášovací formulář

Nejsme ve vztahu rukojmí?

  • Publikováno:
Nejsme ve vztahu rukojmí?

Takzvaně legitimních důvodů pro to, proč opustit vztah, je dost a všichni je známe. Když nás náš partner podvádí, ubližuje nám, zneužívá nás, je závislý, nechová se zodpovědně, ničí nás... to všechno jsou důvody, které když předneseme, nikdo se nediví, že jsme vztah ukončili. Co když ale náš partner používá sofistikovanější metody k tomu, aby nás donutil zůstat? A někdy to jsou metody, kterých si vlastně ani nemusíme všimnout. Prostě jen máme neurčitý pocit, že věci nějak nejdou, jak by měly.

Je jedno, kolik máme hezkých vzpomínek, kolik jsme toho spolu prožili, kolik se nám toho líbilo. Pokud jsme zakotvili v nezdravém, závislém a zneužívajícím vztahu, včera bylo pozdě z něj odejít. Říkáte si, co je na tom tak špatného – v takovém vztahu zůstat – když nám nic vlastně nevadí? Odpověď na tuto otázku najdete, až když z takového vztahu vyváznete. Teprve pak si uvědomíte, že nás sice nikdo fyzicky netýral, ale zároveň z nás udělal jenom loutku bez osobnosti, bez možnosti naplnit vlastní přání a rozvíjet a vyjadřovat sebe sama. Mentální, emocionální, intelektuální a obecně psychické nenaplnění a omezování umí zničit život stejně, jako neustálá fyzická bolest.

Kontrola laskavostí. Ne každý partner, který je posedlý kontrolou nad ostatními, to dělá násilně a tvrdě. Umí využít takových slabostí, jako je nízké sebevědomí, osamělost. Udělají ze sebe našeho zachránce, osobu, kterou v životě chceme. Co je na tom špatného? Nedělají nic proto, abychom na sobě pracovali. Naše zranitelnost jim vyhovuje, rozhodně nás nebudou podporovat v tom ji odbourávat.

Znehodnocují naše emoce. Pokaždé, když jsme rozrušení, tak přeháníme, jsme přecitlivělí a máme na okolí prostě moc vysoké nároky? Když potřebujeme jejich podporu, jsme vlastně dotěrní a moc fixovaní? Když si procházíme krizí, měli bychom se už přes to dostat, povznést se? Milující partner nás rozhodně nechává mít vlastní emoce i vlastní způsob jejich prožívání.

Potřebuji tě. Moc. Partner nám neustále připomíná, jak je poraněný, poškozený, že by si bez nás neporadil, co by si bez nás počal, možná by dokonce bez nás už nebyl. Možná nám to připadá jako láska, je to ovšem další z nástrojů kontroly nad námi. V životě se dějí zlé věci, ale nikdo z nás není stoprocentně zodpovědný za emocionální stav nikoho jiného. Taky nás nesmí držet jako rukojmí.

Dvojí metr. Partner může odejít nebo nepřijít, zůstat kdekoliv jakkoliv dlouho, ale při dotazu na to, kde byl, proč nedal vědět, nebo podobném, vyletí, že vyslýcháme, že jsme hysteričtí a tak dále. Ale když bychom si něco takového dovolili my, byl by oheň na střeše. I když vlastně asi ani nebyl, protože my bychom si to nedovolili. Tento dvojí standard je často provázený řečmi o jiném platu, o náročnosti práce a podobně. Jedno velké ne.

Pomalu nás mění. Samozřejmě, některé změny děláme sami dobrovolně, podle toho, co se partnerovi na nás líbí. Ale pokud jsou to jasně dané požadavky (i když podané velmi hezky), je to manipulace. Vážně by ti slušely černé vlasy (jsme odjakživa blond), líbí se mi, když ženy chodí na podpatcích/muži v obleku, ta tvoje práce se mi nezdá, myslím, že by ti bylo lépe někde jinde – bez ní. Šikovný manipulátor nás přesvědčí, že všechny změny, které po nás chce, jsou vlastně to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. Jenomže ve skutečnosti jsou to nejlepší jen pro něj.

Vzorce z minulosti. Nemůžou si s bývalými partnery přijít na jméno? Rozkmotřili se s přáteli a teď se si vyhýbají? Skoro každá osoba má v minulosti něco, co je varovným znamením pro budoucnost. Pokud jsme dostatečně vnímaví, můžeme hned na začátku rozpoznat vzorce chování, které náš partner v životě opakuje, a vytušit, co se může stát nám. Jenomže... v takových případech si většinou myslíme, že právě my budeme ty výjimky, které začarovaný kruh prolomí.

Spousta zlosti, i když ne proti nám. Zatím. Někteří lidé jsou výbušní od přírody, je to prostě jejich povaha. Nicméně pokud náš partner pění, křičí a vzteká se často, byť tento vztek není namířený proti nám, není to dobré znamení. Většinou je totiž jen otázka času, kdy se tento vztek proti nám namíří. A pokud ho nezadusíme hned v začátku, může se rozhořet do nevídaných rozsahů.

Srdce jako rukojmí. Někdy se ale do vězení zamkneme sami. Protože si myslíme, že láska je to jediné, co na světě potřebujeme. A jsme vděční za každou její podobu, byť by nás měla zničit. Jsme vděční za něčí zájem a jsme pro něj schopni udělat a vydržet všechno možné. V takovém případě bychom ale měli začít pracovat na tom, aby to tak nebylo – aby láska obohatila to, co máme, a nemusela dávat našemu životu smysl. Protože pokud můžeme nabídnout jenom zlobeného sebe sama, nikdy nedostaneme na oplátku někoho, kdo by taky nebyl poškozený.

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

Kategorie