Zobrazit přihlášovací formulář

Jak vypadá sociální fobie v praxi

  • Publikováno:
Jak vypadá sociální fobie v praxi

Náš svět je čím dál nervóznější. Těžko říct, co je příčinou. Můžeme vinit společnost, dobu a nároky, které na nás dnešní svět klade, za to, že vytváří čím dál více příležitostí pro to, aby nám psychicky něco vadilo. Možná si jen takovýchto rozjitřených stavů všímáme víc, protože jsou lépe popsány a skoro všechno už je nějaká diagnóza. Pravdou ale je, že úzkosti (a deprese) jsou v dnešní společnosti na vzestupu víc, než by se nám líbilo.

Sociální fobie je jednou ze stále častějších manifestací úzkostných poruch. Pokud se o těchto diagnózách chcete dozvědět něco více, můžete zabrouzdat do našich dřívějších článků, jeden z nich jsme věnovali přímo teorii sociální fobie, další je o úzkostech jako takových. Dostáváme se v nich k problému, jestli jsou úzkosti spíše povahové rysy, nebo je to regulérní onemocnění, pro které prostě z nějakého, vnitřního či vnějšího důvodu, máme dispozice.

Dnešní článek je ale o tom, jak konkrétně žijí lidé se sociální fobií, co to znamená v běžném, každodenním životě. Protože to peklo, které se odehrává v hlavách a projevuje na tělech lidí trpících touto poruchou, si často neumíme představit – a proto tuto poruchu bagatelizujeme. Což ještě nikdy nikomu nepomohlo.

  • Je třeba si připomenout, že stejně, jako každé jiné onemocnění, i úzkostné poruchy existují v různých formách a intenzitách. Od lehce abnormálních reakcí, které nám znepříjemňují život, ale ve skutečnosti ho nijak zásadně neomezují, až po naprosto paralyzující stavy mysli i těla, kvůli kterým je něco jako „normální život“ naprosto nedosažitelným cílem.

Obecně můžeme projevy sociální fobie shrnout do několika bodů.

  • Strach z posuzování a hodnocení naší osoby okolím.
  • Strach z toho, že sami sebe nějak ztrapníme nebo ponížíme.
  • Intenzivní strach z rozhovoru s někým, koho neznáme.
  • Strach z toho, že si ostatní všimnou, jak se cítíme úzkostně. A nedej bože se nás na to zeptají.
  • Strach z toho, že fyzické projevy úzkosti nás v očích ostatních – opět – ztrapní nebo poníží (a mluvíme tady o projevech, jako jsou červenání, nadměrné pocení, třes, nepevný hlas, nevolnost, bolesti hlavy, dušnost, svalové napětí a tak dále).
  • Vyhýbání se příležitostem, kdy musíme mluvit s lidmi nebo před větší skupinou, nesneseme být ve středu pozornosti.
  • Události s větším počtem lidí a s větší pravděpodobností, že je nebudeme znát, jsou pro nás něco, z čeho máme noční můry měsíce předem.
  • Po jakékoliv sociální interakci si ji přehráváme znovu a znovu dokola, hledáme, jaké chyby v komunikaci jsme udělali, snažíme se přijít na to, kdy si o nás ostatní mysleli, že jsme divní a tak dále.
  • Očekáváme od každé sociální interakce to nejhorší, představujeme si ty nejhorší scénáře.

A teď se pojďme podívat na to, jak to vypadá ve skutečnosti, ne jen jako popis symptomů.

„Vždycky, když musím někomu v práci zavolat, modlím se, ať to nezvednou, ať nemají čas, ať jim můžu pak napsat email nebo to přehodit na někoho jiného. Telefonáty a schůzky jsou pro mě naprosté peklo. I když mi volá nějaký kamarád, dívám se na vyzvánějící telefon a jsem naštvaná, proč mi prostě nemohl napsat, o co se jedná.

Když jdu do restaurace, přehrávám si v hlavě objednávku jídla. Většinou se dopředu podívám na jídelníček na internetu, podívám se, jaký mají výběr jídla i pití, a objednávku si předpřipravím. Abych nevypadala, že moc dlouho vybírám, že se neumím rozhodnout, nebo abych nemusela číšníkovi říkat, že potřebuju ještě chvilku.

A další věc, když mám platit, spočítám si útratu dopředu a vyberu peníze odpovídající hodnoty, všechno to raději udělám ještě předtím, než se číšník přijde zeptat, jestli ještě něco nechceme. Snažím se být připravená na každou situaci dopředu, aby se mi nestalo, že bych musela improvizovat. I když to znamená jenom říct, že zaplatím, a rozhodnout se, jestli kartou nebo hotově. To samé v jakémkoliv obchodě. Nic nesmím dělat bez rozmyslu a přípravy.

Když jdu chodbou v práci, čekárnou u lékaře nebo kudykoliv jinudy, mám neuvěřitelnou potřebu schovávat své tělo i tvář. Cítím se strašně nápadně a mám neodbytný dojem, že na mně není nic správně. A že všichni se na mě dívají a ti, kdo spolu mluví, mluví o mně a kritizují mě nebo si ze mě dělají legraci.

Když nastoupím do tramvaje, ve které je na mě moc lidí, chvíli to vydržím, snažím se myslet na jiné věci. Pak mě začínají napadat scénáře, jako že tamten pán se na mě dívá nějak podezřele, že beztak, až vystoupím, tak půjde za mnou a bude mi chtít něco udělat. Abych se ujistila, že to tak nebude, vystoupím a počkám na novou tramvaj. Ve které zase bude přede mnou sedět někdo, u koho budu mít strach, že zkolabuje. A já budu nejblíže, takže se budu muset nějak se situací vyrovnat, budu mu muset pomoct nebo čelit odsuzujícím pohledům lidí, kteří se k němu dostanou na pomoc dřív než já. Nic z toho se neděje, ale mohlo by.

Takových situací bych vám z rukávu mohla vysypat ještě klidně další tucet. Žít s touto fobií je doopravdy peklo. Protože víte, že se nebojíte ničeho reálného, že věci nejsou tak, jak vám vaše hlava říká, protože víte, že když to řeknete nahlas, budou se na vás dívat jako na blázna. Což vlastně... asi tak trošku jsem, no.“

Karla, 40

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

Kategorie