Nejčastější příčiny úzkosti a depresí

Neměli bychom věřit všemu, co slyšíme. I když nám to říká naše vlastní hlava. Většina z těch, kdo trpí nebo trpěli úzkostmi a/nebo depresemi, není schopná určit jednu příčinu. Ona většinou ani jedna neexistuje. Protože i s traumaty, které by logicky k takovýmto psychickým stavům mohly vést, se každý vypořádáváme jinak; někoho poznamenají více, někoho méně. Jak to tedy je? Co stojí za těmi život omezujícími stavy nejčastěji?

Jak bychom předpokládali, k těmto poruchám našeho psychického zdraví nevede jen jedna prodělaná traumatická událost. K jejímu rozvoji přispívají mnohé faktory. Patří mezi ně genetická dispozice, zážitky z minulosti, naše zkušenosti s životem, aktuální události a stav – často jak zdravotní, tak rodinný, vztahový nebo finanční.

Pochopit proč se nám to v hlavě trošku změnilo, proč je naše prožívání mimo kontrolu a co všechno k tomu vedlo, je nesmírně důležité. Protože společně s těmito příčinami také přichází uvědomění, že to, co se nám děje, není naše vina. Většinou.

Užívání návykových látek. Konkrétně drog a alkoholu. Obě skupiny totiž mění chemickou rovnováhu v naší hlavě a mění způsob, jakými spolu naše buňky komunikují. I rekreačně užívané drogy (jak lehké, tak tvrdé) můžou mít permanentní vliv na naši psychiku. Možná jsme si ten návyk vypěstovali jako teenageři, možná jsme se k němu dostali později, možná to nepovažujeme za nic nebezpečného. Pokud se ale změní některé jiné podmínky, jsou lidé, kteří užívají návykové látky více náchylní k rozvoji psychické choroby.

Přepracování. Stres z práce čím dál tím víc považujeme za něco, co je normální. Jsme vyčerpaní, unavení, vynervovaní a bereme to jako „fázi“ nebo jako „to tak mají všichni“. Dlouhodobý stres je ale něco, na co naše těla (ještě) nejsou stavěná a velmi porušuje chemickou rovnováhu v našem těle neustálou produkcí stresových hormonů. A tak, i když to není stoprocentní, uvádíme své tělo do stavu více náchylného k rozvoji úzkostí nebo deprese.

Truchlení, prodělané trauma. V životě nás může potkat kde co. A pravděpodobně i potká. Nemusíme ale hned ztratit někoho milovaného, můžeme se například stát svědky tragické dopravní nehody, násilí nebo jiných, traumatizujících událostí, které se nemusí dít přímo nám. V takovém případě je možné, že se u nás rozvine posttraumatická stresová porucha, o které se nejvíce mluví v souvislosti například s vojáky. Pokud se ztráta týká přímo nás, je dobré si smutek prožít, nechat ho vyplout na povrch a vyrovnávat se s ním, ale zbytečně ho neprodlužovat. Vždycky je možnost nechat se těžkým životním obdobím provést odborníkem.

Zdravotní stav. Diagnostikování neléčitelné a/nebo život ohrožující nemoci nám rozhodně na psychickém klidu nepřidá. U takovýchto pacientů je rozvoj deprese a úzkosti častý, stejně jako přirozený. Náchylnost k depresivním nebo úzkostným psychickým stavům se také zvyšuje v souvislosti s věkem.

Náhlé, neočekávané a stresující změny v životě. Změna stavu, náhlá změna finanční situace, neočekávané problémy. To všechno může vést k  úzkostné reakci a následnému rozvoji většinou úzkosti, často i depresí. S náhlými nepříjemnými změnami v životě nebo společnosti se také zvyšuje riziko sebevražd, které vycházejí z beznaděje, kterou nejsme schopni vyřešit.

Negativní sebeobraz. Aneb způsob, jakým přemýšlíme a smýšlíme sami o sobě. Zajímavé je, že samy sebe negativně hodnotí spíše ženy než muži. Tak jako tak – lidé s negativním sebeobrazem jsou více náchylní právě k užívání návykových látek, nejčastěji alkoholu. Ale jsou také náchylní k jiným nezdravým životním volbám, jako je kouření, špatné stravování, nedostatek pohybu a podobně.

Stejně tak vede negativní sebeobraz k obsesivnímu chování. Mluvíme například o nezdravou fixaci například na vzhled, peníze nebo pověst. Z této fixace, která se podobá dlouhodobému stresu, může mít tělo chemickou reakci a začít vykazovat symptomy úzkosti nebo depresí.

Izolace. Člověk není stvořený pro to, aby byl sám. Člověk je tvor společenský. Chceme a potřebujeme být součástí něčeho přesahujícího naše samostatné já. Rodina, partnerství, přátelství... všechny formy socializace jsou nám vlastní, nehledě na to, jak velkými introverty jsme. V případě dlouhodobé izolace (dobrovolné i nedobrovolné) se v mozku mohou vyvinout jiné vazby, které změní naši rovnováhu a mohou vést k rozvoji deprese i úzkostí.

Důležité je uvědomit si, že v každém případě existuje pomoc. Tyto psychické stavy jsme si nevybrali a nežijeme je proto, abychom ztěžovali život ostatním, nesmíme se bát o nich mluvit a správnou pomoc vyhledat. Nejsme v tom sami a existují na světě lidé, kteří vědí, co v naší situaci dělat. Jsme to my sami – a (někdy s odbornou pomocí) můžeme dokázat zázraky.