Dobrým rodičem snadno a rychle

Děláme si legraci. Jde to těžce a pomalu. Učíme se za běhu, je to nikdy nekončící kolotoč nových událostí, na které musíme reagovat podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a momentálního psychického stavu. Ale nemusíme se spoléhat jen na to, že se poučíme z vlastních chyb. Čerpat můžeme i ze zkušenosti ostatních. A tak se pár rodičů ohlédlo zpátky a dalo dohromady pár rad, kterými se jim vyplatilo se řídit. A jaké to jsou?

Na začátku si každý rodič myslí, že to zvládne, zvládne to dobře a jinak, než všichni ti, kteří si stěžují, jak je to náročné. Pak udeří realita, my sedíme v křesle neschopni pohybu, jedno dítě za školou a druhé doma pojídá hlínu z květináče. Znamená to, že jsme špatní rodiče? Samozřejmě, že ne. Ale některé zkušenosti si můžeme ušetřit.

Vyhněte se nesplněným hrozbám. Tedy pokud už vyhrožujete, vyhrožujte realisticky. Můžete se vykřičet z podoby, když budete dítěti říkat, že mu ten tablet nebo počítač vyhodíte z okna, když si neuklidí pokoj. On ví, že to neuděláte, vy víte, že to neuděláte. Když ale tablet vezmete a řeknete, že ho vrátíte, až bude pokoj uklizený, budete se divit, jak rychle se dají věci do pořádku. Nesplněná hrozba napáchá na morálce stejnou škodu, jako nesplněný slib na důvěře.

Nenechávejte je vzdávat věci snadno. Ne, nemáme na mysli cestu za úspěchem (i když tu samozřejmě taky). Vrátil se váš syn z fotbalového tréninku, pršelo, nelíbilo se mu tam a chtěl by raději doma hrát videohry? Nenechte ho skončit. Chce vaše dcera přestat chodit na klavír, protože přišlo pubertální party období? Donuťte ji. I když nám bude lámat srdce naše maličké nutit do věcí, které třeba jednou za čas s brekem odmítají, ještě víc by naše srdce zlomilo vidět, jak v dospělosti litují, že přestali.

Naučte se, co znamená „přiměřeně věku“. To, že batole nebude schopné zprocestovat a ocenit konstruktivní kritiku a zpětnou vazbu, to bychom asi odhadli. Ale můžeme v nich podporovat empatii – když tahají maminku za vlasy, tak to bolí, a není v pořádku způsobovat ostatním bolest. Je dobré si například nastudovat vývojová stádia Dozvíte se, že v batolecím věku a v pubertě je vzdorovité chování například známkou zdravého vývoje, není tedy třeba brát si ho osobně (tak moc). Jak na předpuberťáka, o tom jsme psali tady. A co dělat, když už je puberta tady, si zase můžete přečíst zde.

Jakýkoliv trest se může obrátit proti nám. Dáme zaracha? Budeme mít doma naštvané a protivné dítě. Sebereme oblíbenou hračku, než nastoupíme do tramvaje, autobusu, letadla? Všichni ostatní pasažéři se budou dívat na dítě se záchvatem vzteku nebo pláče. Naštveme se a zakážeme večerní vycházku do restaurace nebo na pizzu? Budeme muset uvařit. A jak jsme mluvili o nesplněných hrozbách výše... měli bychom být připraveni trpět následky vlastních rozhodnutí.

Mezi právem a privilegiem je rozdíl. Každý rodič chce pro své dítě jistý standard, ideálně to nejlepší. Ale časem si uvědomíte, že až moc z toho, na co se dřete, na co vyděláváte a na co si děláte těžce čas, je považováno za samozřejmost. Mít telefon, pozvat si domů kamarády na přespání, účastnit se všech možných kroužků, později mít takové a takové kapesné, moct si půjčit auto... to jsou privilegia, byť to naše děti považují za samozřejmost (a s jejich mindsetem možná i my). Všechny tyto věci a dovolení vyžadují od dětí na oplátku jisté standardy v chování, které se prostě musí dodržovat. Jaké, to určíte samozřejmě sami, ale ani kuře zadarmo nehrabe.

Neobhajujte dalekosáhle svá rozhodnutí. Často tím své děti učíte, že je mohou rozporovat. A sami víte, že děti se umějí ptát tak, že jim na to nemáme co říct. Někdy prostě „Protože jsem řekl/a“ stačí. Doopravdy.

Rodiče by měli táhnout za jeden provaz. Často se setkáme například s tím, že jeden z rodičů něco povolí, druhý zakáže, a děti, vyberte si (všichni víme, co). Jednota mezi rodiči je posvátná a naprosto nezbytná, pokud si chceme udržet autoritu. Když si nejsme jistí, řekneme, že to probereme s tatínkem nebo maminkou a o výsledku se dítě dozví od obou. Když něco povolíme, dáme tomu druhému vědět, stejně tak, když zakážeme. Jednota je často důležitější než samotné rozhodnutí.

Zapojte děti do domácích prací, i když jsou malé. Protože později jako byste našli. Je až příliš mnoho vysokoškoláků, kteří neumějí zapnout pračku nebo nemají tušení, jak se dělá vaječina. A i když se vám budou kroutit všechny vnitřnosti, když váš školáček nasype příliš mnoho pracího prášku nebo pomačká všechny knoflíky na myčce, vydržte. Děti je dobré naučit, jak vypadá běžný chod domácnosti, co nejdřív. Protože čím dříve, tím normálnější a automatičtější jim to všechno bude v dospělosti připadat.

Souhlasíte? Nebo byste něco udělali jinak? Jaké jsou vaše tipy a zkušenosti, které jste se při rodičovství naučili, a osvědčily se vám? Řekněte to ostatním na Mimibazar!