Když dítě nepřichází aneb zpověď ženy po neúspěšném IVF

Umělé oplodnění neboli IVF je v současné době bohužel stále aktuálnějším problémem. Potíže s početím se týkají čím dál většího množství párů. Jestli za to může životní styl, hormony, geneticky modifikované potraviny, všechno dohromady nebo je to nová civilizační choroba, je v zásadě jedno. Faktem je, že medicína jde v tomto oboru rychle kupředu a diagnostika i úspěšnost následné léčby jsou na stále vyšší úrovni.

Jak se ale vyrovnávají s neúspěchem ženy a jejich muži, kteří do IVF vkládali vlastně poslední naděje? Může takový neúspěch stát za rozpadem vztahu? Čím vším si musí pár a potažmo žena projít, než se dozví konečný verdikt?

Se svým příběhem se Mimibazaru svěřila 28 letá Sára, která se s manželem o miminko pokouší už přes šest let.

Nejtěžší je přiznat si problém

Vlastně jsem problém mohla tušit od svých zhruba osmnácti. S manželem jsem od svých šestnácti let, což je tedy také doba, kdy jsem začala brát antikoncepci. Ze začátku bylo všechno v pořádku, ale asi po dvou letech užívání jsem začala krvácet takřka nonstop. Ne moc, trošku, ale pořád. Pod lékařským dohledem jsem vyzkoušela přes 8 druhů antikoncepce, některé vyhovovaly víc, některé míň, ale stoprocentně žádný. Tehdy jsem to řešila jako momentální nepříjemnost, nepřipouštěla jsem si, že by mohlo jít o něco vážnějšího.

Dodělala jsem vysokou, chystali jsme svatbu a konečně už i miminko. Vzala jsem práci mimo obor, stejně jsem si říkala, že je to jen na chvilku, koupili jsme pozemek, vysadila jsem antikoncepci a libovala si, jak to máme všechno hezky naplánované. A tehdy jsem hodně znervózněla, protože zhruba půl roku jsem menstruaci nedostala vůbec. Dávali mi vyvolávací injekce, měla jsem nějakou léčbu, ale nic systematického. Hodně se to promítlo do našeho vztahu, to napětí se dalo krájet, zvažovali jsme rozchod, bylo to dost špatné období.

Ale řekli jsme si, že pokud teda dítě chceme, není na co čekat a je třeba se svěřit do péče odborníkům. Ze sexu se skoro vytratila radost, přidružené procedury před a po něm byly tak nepříjemné…byla jsem protivná sama sobě. A to jsem, myslím, hrála docela hrdinku.

Ponořená do výzkumu

Můj ošetřující gynekolog, po neúspěchu hormonální léčby, se rozhodl provést průzkumnou operaci. Abych to zkrátila, operace skončila resekcí vaječníků, kvůli cystám mi odebrali dvě třetiny levého a tři čtvrtiny pravého vaječníku. Jestli to byl zákrok uvážený a nejvhodnější, o tom by se asi dalo polemizovat, ale to teď už neřeším, co se stalo, nejde odestát.

Takže po zotavení, které trvalo něco přes měsíc, nám doporučili centrum asistované reprodukce. Ponořila jsem se do hlubin internetu a po rozsáhlém průzkumu na různých diskusních fórech jsem se pro jedno rozhodla. Byli jsme na vstupním pohovoru, ukázala jsem svou dokumentaci, nicméně v centru provedli také vlastní testy, vyšetřili manžela a společně nám udělali genetické testy. Manžel neměl úplně nejlepší výsledky na spermiogramu, ale říkali jsme si, že všechno se dá řešit. Byla to sice taková „paralympiáda v početí“, ale od toho jsme si přece došli pro pomoc.

Postupná ztráta naděje

První tři měsíce jsme podstupovali inseminace. Což je relativně potupný proces, kdy jsem brala léky na podporu ovulace, manžel chodil „dávat vzorky“, které v laboratoři trochu poupravili a ambulantně mi je „aplikovali“. Nechci zabíhat do podrobností, někomu by to mohlo být nepříjemné číst,“ směje se Sára a mimo záznam vykládá o čípku, „kloboučcích“ a hodinách s nohama nahoře.

Cítila jsem, jak je tahle procedura zbytečná, ale od pojišťovny jsem měla nárok na 7 „aplikací“ (2 za cyklus) a chápala jsem, že je to méně invazivní než samotné IVF. Ale po těch zhruba třech letech snažení jsem toho čekání měla dost, pořád mi připadalo, že se nic neděje.

Takže, když mi lékaři opatrně sdělovali, že by možná bylo vhodné to IVF, řekla jsem si „No konečně.“ Sestřičky mi krásně vysvětlily, co a jak se bude dít, jak mám brát léky. Trošku to u mě komplikovaly cysty, které se mi tvořily při stimulaci, myslím, že dva cykly jsme museli projít bez IVF. Už si přesně nepamatuju, jak přesně probíhala léčba, ale zahrnovala delší cyklus, nějaký hormonální sprej do nosu a injekce do břicha. Toho jsem se bála, ale zbytečně – bylo to takové jakoby diabetické pero, malinká jehlička a aplikace bolestivá naprosto zanedbatelně.

Poslední dny před odběrem vajíček jsem byla ubytovaná přímo na klinice. Bylo to příjemné, odpočívala jsem, moc jsem se nehýbala (aby nějaké vajíčko neprasklo předčasně), četla jsem a tak. Pak mi v celkové narkóze odebrali 16 vajíček.

Během celého procesu jsem trávila samozřejmě spoustu času na internetu, ale informace na fórech mi přestaly stačit, tak jsem si postahovala různé anglické články, statistiky a případové studie, měla jsem na telefonu pořád kamarádku gynekoložku, cítila jsem se jako poloviční doktor.

Při svém studiu problematiky jsem se celkem vyděsila, co vlastně je hrazeno pojišťovnou a co si můžeme (nemusíme, ale kdo by si nechtěl zvýšit šance?) připlatit sami. Sice jsme neměli hluboko do kapsy, takže jsme se cenou jednotlivých procedur moc zabývat nemuseli, ale člověka takové obchodování s nadějí nutí aspoň trochu k zamyšlení. Za co jiného bychom přece měli být ochotní si zaplatit, že? A kdyby ta či ona služba stála o pár tisícovek navíc – odmítli bychom ji? Asi ne, kdyby cenou za to mělo být, že nemáme dítě. Nikdo nám nic nenutil, párkrát se lékaři zmínili, co je vhodné. Trošku mě mrzelo, že mi nikdo nebyl ochotný říct, co je třeba zbytečné nebo nezvyšuje šanci nijak markantně, i když jsem směřovala otázky dost jasně. Prostě bohužel, taky je to byznys.

Ale abych se vrátila… Po odběru vajíček je oplodnili metodou PISCI a měli jsme zajištěnou prodlouženou dobu kultivace a průběžný monitoring embryí. Říkala jsem si, jak je prima, že jich máme oplodněných dost (asi 11), první tři dny ubývalo životaschopných embryí jen málo, ale v den embryotransferu zbyla jen dvě, navíc taková, jejichž vývoj nebyl úplně ideální. To jsem teda obrečela. Ale nic naplat, rozhodla jsem se nechat si zavést obě i za cenu toho, že přijdu o jeden pokus hrazený pojišťovnou. Absolutně jsem si nepřipouštěla, že po tom téměř roce, který jsme v různé intenzitě strávili na klinice, by to nemělo vyjít.

A ono nevyšlo. Asi za dva týdny po transferu se dostavila menstruace.

Další rozhodnutí

Byl to šok, ze kterého jsme se vzpamatovávali asi půl roku. Jak psychicky, tak fyzicky. Na kliniku jsem docházela, bylo mi doporučeno další IVF co nejdřív, protože moje zmrzačené vaječníky mohly začít tlumit svou funkci každou chvílí. Ale nějak… se nám do toho už nechtělo.

Těšili jsme se na nový život. Po tolika letech vztahu jsme se chtěli doopravdy posunout dál a ten neúspěch prvního pokusu nás donutil se na chvíli zamyslet a přehodnotit vlastně úplně všechno. Rozhodli jsme se jet na delší dovolenou, všechno jsme probírali a rozhodli se netlačit na pilu. Asi to tak prostě nemělo být. Dostala jsem v té době celkem dobrou pracovní nabídku, tak jsem se rozhodla ji přijmout. Svůj vztah jsme s manželem… trošku rozvolnili. Bylo třeba vytvořit nový koncept fungování, najednou jsme neměli nic, ani plány s dítětem, zrušili jsme stavbu domu. Zbyla jedna velká nejistota. Tak jsme se dohodli, že si dáme čas každý pro sebe. Získala jsem práci, ve které jsem se našla, začala se víc věnovat přátelům a koníčkům, stejně tak manžel. Do budoucna jsme tak museli připustit variantu, že děti mít nebudeme. O adopci zatím neuvažujeme, prostě jsme projekt dítě odložili na neurčito.

Ale víte, co je na tom nejzvláštnější? Mé zdravotní potíže ustaly. Neberu nic, ani antikoncepci, ani nejsem na podpůrné hormonální léčbě, a cítím se fyzicky o mnoho lépe. Sice jsem založením spíš cynik a realista, ale v tomhle ohledu musím názor změnit. Prostě by se člověk měl více poslouchat, vsadit na to, že tělo si samo řekne, kdy je připravené.

S manželem fungujeme v novém režimu, který nám oběma vyhovuje, a pomalu se začínáme bavit o dalším pokusu IVF. A se stejnou mírou intenzity, s jakou jsem vnímala, že to minule nevyjde, teď pociťuju, že ta správná doba pomalu nastává. Ještě není úplně tady, ale přijde brzo. A koneckonců, opatrně, ale přece, už také uvažujeme o adopci.“

Všechno je nový začátek

Sára s manželem svou dlouhou cestu za miminkem nevzdávají. Ačkoliv prognóza není nejrůžovější, naději neztrácí. Hlavní pro ně byla jakási vlastní změna nastavení psychiky. Je to běh na dlouhou trať, každý si k tomu musí dospět sám a vlastním tempem. Náš pár, který nám svůj příběh svěřil, stálo martyrium kolem početí málem vše, do značné míry obětovali svůj vztah, který teď dávají znovu dohromady. Podle jejich vlastních slov nevedlo celé to úsilí k miminku, ale k vyrovnání se s možností, že nemusí být všechno tak, jak si naplánují. A že i to může být v pořádku.

Radost z dítěte nevynahradí nic na světě. Je smutné, že se tolik párů musí vyrovnávat s tím, že ji možná nikdy nezažijí. Ale možná ještě smutnější je, že mnoho párů si kvůli tomu odpírá i radosti jiné a jejich vztah nezřídka končí rozchodem. Tak obrovskou psychickou i fyzickou zátěž, kterou pro přání mít dítě podstupují, vzájemná láska často prostě neunese.

Máte zkušenosti s umělým oplodněním? A co říkáte na to, že lidé, které se o dítě dlouho pokoušejí, po rozchodu často děti mají, jenom s někým jiným?