Pohled muže: S čím mají ve vztahu největší problém?
- Publikováno:
Máte odpověď na jazyku? Nedostatek komunikace, ztráta intimity, málo sexu, odcizení, málo času pro sebe.... tak zadržte. Protože to všechno jsou velmi vágní příčiny, které mohou mít mnoho vysvětlení i řešení. My ale budeme mluvit o tom, s čím se muži ve vztazích potýkají konkrétně, s jakými pocity, strachy a obavami. A co na vztazích doopravdy rádi nemají, byť to často vychází právě z nich.
- Neodpustíme si krátký úvod o tom, jak rozdílně a tradičně jsou vychováváni muži a ženy. Základním parametrem je to, že zatímco děvčata, ženy a paní nemají problém s vyjadřováním emocí, s mluvením o problémech (někdy dokonce mají problém přesně opačný – mluvit o nich přestat), u mužů to bývalo samé – kluci nepláčou, musíš být silný, postarej se, přece nejsi žádná holka, ale kus chlapa, no ne? Tak. A tak se stalo, že ta komunikace ve vztazích a o vztazích absolutně ztratila jakékoliv proporce. I když máme uzavřené ženy a umluvené muže, většina populace se stále ještě drží osvědčeného modelu. Který je u mužů často známý jako nemluvit, neprojevovat, necítit, neopustit dovnitř.
Selhání v sexu. Tak a tady se dostáváme k delikátnímu tématu. Muži cítí tlak na to podávat excelentní výkony, a to vždy, všude a za všech okolností. Měli by být neustále připravení, neustále při chuti a neustále naladění. A když náhodou nechtějí, nemůžou nebo prostě to nejde, čelí pohrdání, poznámkám nebo návalu emocí – „to už se ti nelíbím, nejsem pro tebe dost dobrá nebo že ty bys byl raději s jinou“. A tak se jedno nevydařené číslo často může obrátit skoro v rozpad vztahu, protože „už to není, co to bývalo“ nebo „to nejsi dost chlap“. No a čím víc takového tlaku muž cítí, tím hůře „to jde“. Takže taková Hlava 22. Problém je ten, že mnoho žen ve vztahu chápe sex jako ujišťování o své vlastní atraktivitě, ne tolik jako přirozený projev lásky, přitažlivosti a ano, chtíče.
Strach z odmítnutí. V práci, v sexu, ve vztahu, v jakémkoliv projevu zranitelnosti. Každé odmítnutí totiž nutně znamená „nejsi dost dobrý“. Což samozřejmě není pravda, ale muži to tak vnímají. To může vést například k agresivitě, častěji ale k ještě většímu uzavření se do sebe. A jak to pak vypadá? Muž ženu raději nepohladí, protože má obavu z toho, že mu řekne třeba „ty jsi dneska nějaký pozorný, cos vyvedl?“. Nechytne ji za ruku nebo nepolíbí ji na veřejnosti, protože jednou dávno ucukla a on získal dojem, že nechce, že se stydí a že na něho není pyšná. Nebude s ní chtít chodit do společnosti, protože má obavu z toho, že by si toho někdo všimnul. Jedinou cestou je si to vyříkat, ale... znáte to. Těžké to je.
Tlak na vydělávání peněz. Zase se pouštíme na tenký led genderové nevyrovnanosti. V současném světě je to těžké, muži by měli vydělávat hodně, zajistit rodinu, to se od nich stále tak nějak čeká, ale ženy by měly být rovnoprávné. Teda jak které a jak kdy. Během přirozených stádií vztahu se tyto role mění a vyvíjejí, hodně s nimi zamává očekávání a narození potomka, ale tlak na to, aby muž vydělával a zajišťoval, už celé mužské populaci zadělalo na pěknou řádku bezesných nocí. A tak se stane, že přestane doma sdílet problémy v práci. Tak se stane, že raději zůstává v práci, která ho ničí, než aby selhal jako muž – peněženka. Být jediný, kdo je do vztahu schopen přinést peníze, to je pro muže zároveň noční můra a zároveň něco, co tak má být. A to je velká krize identity.
Zatajování psychických problémů. Tak dlouho se všichni zabýváme zranitelnou ženskou psychikou, až jsme tak trošku pozapomněli na to, že úzkosti, deprese a jiné potíže se překvapivě týkají i takových tvrďáků, jako jsou muži. A protože mít psychické problémy je považováno tak trošku za nafouknutou bublinu a hysterii (a hysterické jsou přece jenom ženy), často si muži dají dvě a dvě dohromady, vyjde jim čtrnáct a utvrdí se v tom, že sdílet své psychické problémy nesmí, protože by to z nich v očích ostatních, nejhůře těch milovaných, udělalo slabocha. Ale jak to u psychických potíží bývá, stydíme se za ně tak trochu všichni. Pořád je to stigma, a když už narazíme na někoho, kdo to za stigma nepovažuje, budeme zase čelit obvinění, že si to vymýšlíme, abychom byli zajímaví. Takže je to na okolí, aby psychické potíže poznalo a dalo nejen muži najevo, že chápe, rozumí, pomůže a je připraveno na cokoliv.
Jak z toho všeho ven? Těžko. Ale jde to, pokud jsou partneři ochotni spolu mluvit s maximálně otevřenou myslí a vytvořit mezi sebou bezpečný prostor pro sdílení vlastně čehokoliv. A pak nekonečná trpělivost... a pak bude všechno dobré.
Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli
Chcete opravdu odstranit článek?
Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé