Zobrazit přihlášovací formulář

Pohled muže: S čím mají ve vztahu největší problém?

  • Publikováno:
Pohled muže: S čím mají ve vztahu největší problém?

Máte odpověď na jazyku? Nedostatek komunikace, ztráta intimity, málo sexu, odcizení, málo času pro sebe.... tak zadržte. Protože to všechno jsou velmi vágní příčiny, které mohou mít mnoho vysvětlení i řešení. My ale budeme mluvit o tom, s čím se muži ve vztazích potýkají konkrétně, s jakými pocity, strachy a obavami. A co na vztazích doopravdy rádi nemají, byť to často vychází právě z nich.

  • Neodpustíme si krátký úvod o tom, jak rozdílně a tradičně jsou vychováváni muži a ženy. Základním parametrem je to, že zatímco děvčata, ženy a paní nemají problém s vyjadřováním emocí, s mluvením o problémech (někdy dokonce mají problém přesně opačný – mluvit o nich přestat), u mužů to bývalo samé – kluci nepláčou, musíš být silný, postarej se, přece nejsi žádná holka, ale kus chlapa, no ne? Tak. A tak se stalo, že ta komunikace ve vztazích a o vztazích absolutně ztratila jakékoliv proporce. I když máme uzavřené ženy a umluvené muže, většina populace se stále ještě drží osvědčeného modelu. Který je u mužů často známý jako nemluvit, neprojevovat, necítit, neopustit dovnitř.

Selhání v sexu. Tak a tady se dostáváme k delikátnímu tématu. Muži cítí tlak na to podávat excelentní výkony, a to vždy, všude a za všech okolností. Měli by být neustále připravení, neustále při chuti a neustále naladění. A když náhodou nechtějí, nemůžou nebo prostě to nejde, čelí pohrdání, poznámkám nebo návalu emocí – „to už se ti nelíbím, nejsem pro tebe dost dobrá nebo že ty bys byl raději s jinou“. A tak se jedno nevydařené číslo často může obrátit skoro v rozpad vztahu, protože „už to není, co to bývalo“ nebo „to nejsi dost chlap“. No a čím víc takového tlaku muž cítí, tím hůře „to jde“. Takže taková Hlava 22. Problém je ten, že mnoho žen ve vztahu chápe sex jako ujišťování o své vlastní atraktivitě, ne tolik jako přirozený projev lásky, přitažlivosti a ano, chtíče.

Strach z odmítnutí. V práci, v sexu, ve vztahu, v jakémkoliv projevu zranitelnosti. Každé odmítnutí totiž nutně znamená „nejsi dost dobrý“. Což samozřejmě není pravda, ale muži to tak vnímají. To může vést například k agresivitě, častěji ale k ještě většímu uzavření se do sebe. A jak to pak vypadá? Muž ženu raději nepohladí, protože má obavu z toho, že mu řekne třeba „ty jsi dneska nějaký pozorný, cos vyvedl?“. Nechytne ji za ruku nebo nepolíbí ji na veřejnosti, protože jednou dávno ucukla a on získal dojem, že nechce, že se stydí a že na něho není pyšná. Nebude s ní chtít chodit do společnosti, protože má obavu z toho, že by si toho někdo všimnul. Jedinou cestou je si to vyříkat, ale... znáte to. Těžké to je.

Tlak na vydělávání peněz. Zase se pouštíme na tenký led genderové nevyrovnanosti. V současném světě je to těžké, muži by měli vydělávat hodně, zajistit rodinu, to se od nich stále tak nějak čeká, ale ženy by měly být rovnoprávné. Teda jak které a jak kdy. Během přirozených stádií vztahu se tyto role mění a vyvíjejí, hodně s nimi zamává očekávání a narození potomka, ale tlak na to, aby muž vydělával a zajišťoval, už celé mužské populaci zadělalo na pěknou řádku bezesných nocí. A tak se stane, že přestane doma sdílet problémy v práci. Tak se stane, že raději zůstává v práci, která ho ničí, než aby selhal jako muž – peněženka. Být jediný, kdo je do vztahu schopen přinést peníze, to je pro muže zároveň noční můra a zároveň něco, co tak má být. A to je velká krize identity.

Zatajování psychických problémů. Tak dlouho se všichni zabýváme zranitelnou ženskou psychikou, až jsme tak trošku pozapomněli na to, že úzkosti, deprese a jiné potíže se překvapivě týkají i takových tvrďáků, jako jsou muži. A protože mít psychické problémy je považováno tak trošku za nafouknutou bublinu a hysterii (a hysterické jsou přece jenom ženy), často si muži dají dvě a dvě dohromady, vyjde jim čtrnáct a utvrdí se v tom, že sdílet své psychické problémy nesmí, protože by to z nich v očích ostatních, nejhůře těch milovaných, udělalo slabocha. Ale jak to u psychických potíží bývá, stydíme se za ně tak trochu všichni. Pořád je to stigma, a když už narazíme na někoho, kdo to za stigma nepovažuje, budeme zase čelit obvinění, že si to vymýšlíme, abychom byli zajímaví. Takže je to na okolí, aby psychické potíže poznalo a dalo nejen muži najevo, že chápe, rozumí, pomůže a je připraveno na cokoliv.

Jak z toho všeho ven? Těžko. Ale jde to, pokud jsou partneři ochotni spolu mluvit s maximálně otevřenou myslí a vytvořit mezi sebou bezpečný prostor pro sdílení vlastně čehokoliv. A pak nekonečná trpělivost... a pak bude všechno dobré.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku