Co bychom měli začít brát doopravdy vážně

Je to ho celá řada, samozřejmě. Nebudeme ale mluvit o šéfech, o radách rodičů a podobně, ale o tom, jak bychom se měli začít k životu stavět. Protože ono sice je vždycky nějaké zítra, příště, jindy, ale jedno to „zítra“ bude poslední. Nechceme nikoho strašit, ale není čas ztrácet čas. Až příliš mnoho z nás se bez vlastního přičinění, respektive vlastním nepřičiněním, ocitlo v životní situaci, která se nám nelíbí. Položme si otázku – je v pořádku, když to tak bude až do konce života?

Jak být v životě realističtí, ale zároveň ambiciózní, jak si nasadit vysokou laťku, ale ne zas přemrštěně, abychom nebyli vyčerpaní a zklamaní? Musíme začít brát vážně to, jak žijeme, to, jak přemýšlíme i to, jak distribuujeme svou vlastní energii. Na které oblasti se zaměřit?

Brát vážně lásku, vztahy a rodinu. Ti lidé, se kterými trávíme nejvíce času, by měli být zároveň také ti, se kterými nejvíc času trávit chceme. Měli by na nás mít pozitivní vliv, jejich společnost a přítomnost by měla být pro nás přínosná a nabíjející, ne utrpení. A dokonce ani ne neutrální. Říká se, že člověk je kombinací pěti lidí, se kterými tráví nejvíc času. Zamyslete se a zkuste si odpovědět, jestli se vám ta vaše kombinace líbí.

Brát vážně svou budoucnost. Každý náš další nádech už do budoucnosti patří. A proto bychom měli zvažovat velmi pečlivě, jak se chováme dnes. Naše dnešní rozhodnutí mají vliv na to, co se s námi bude dít dál, ať už je to vzdělání, pohyb, práce, volba partnera, volba slova proneseného v důležité situaci, všechno.

Brát vážně své cíle. A tím pádem si je stanovit. Krátkodobě, dlouhodobě, filozoficky, psychicky, fyzicky. Měli bychom vědět, kam se v životě ubíráme, čeho chceme dosáhnout a průběžně dosahovat. Pokud nemáme žádné cíle, necháváme se ne unášet, ale přímo zmítat proudem, a nikdy nevíme, kam nás zanese. A někdy to cílové místo není zrovna takové, jaké jsme si představovali.

Brát vážně své psychické zdraví. O tom fyzickém jsme toho už namluvili dost, všichni víme, že se o své tělo musíme starat. Naše psychika je ale paradoxně zanedbávaná (a přitom má na naši fyzickou schránku přímý vliv). Psychika potřebuje naši pozornost. Ve svět, kdy je největší zabiják stres a kdy jsou deprese a úzkosti v moderní společnosti častější než nachlazení, je péče o psychiku naprostá nezbytnost. Relaxace, meditace, štěstí a cesta za ním. Stagnace, nečinnost a uspěchanost nás nikam nedostanou. Maximálně možná tak do nemocnice.

Brát vážně svůj klid. Je to podobné, jako u předcházejícího bodu. Najít klid je dnes něco téměř až nemožného, byť jen zdánlivě. Klíčem je souhra mezi naší psychikou, filozofií a morálkou, a vnějšími činy. Jakmile se nechováme podle vlastních standardů, uhýbáme ostatním ve větší než nutné míře, snažíme se pouze naplnit očekávání a tužby ostatních, ale ne svá vlastní, nikdy svůj klid nenajdeme.

Brát vážně sami sebe. Můžete mít pocit, že na vás přece tolik nezáleží. Že víte, jak se věci děla mají, i když to není vždy v souladu s tím, jak je dělat chcete. Možná máte dobrou práci a sportovně nabité víkendy, ale to, co byste chtěli je být doma s dětmi a pěstovat zeleninu. Možná na vás kladou nároky rodiče, partneři, kolegové, i ty děti, když už na to přijde. Možná kdokoliv jiný. Ale váš hlas se taky počítá. A někdy je „já chci“ nebo „já nechci“ jediný argument, který potřebujete, abyste se rozhoupali k činu. Zdá se vám to až příliš jednoduché? Není to tak zkratkovité. Přijít na to, co doopravdy chceme, je asi největší životní výzva.