Naučte děti prohrávat! Je potřeba to umět

Snad každý rodič někdy zažil zlostnou reakci dítěte, které prohrálo například v pexesu. Marná byla slova útěchy o tom, že příště vyhraje zase ono. Chcete se podobným scénám vyhnout, a proto necháte dítě vědomě vyhrát? Pak děláte chybu, která mu později může zbytečně komplikovat život.

„Prohrávat je nepříjemné, jenže jak každý dobře ví, prohry k životu patří, a proto je třeba umět s nimi zacházet. Čím dřív děti naučíme, jak prohry přijímat a jak na ně správně reagovat, tím pro ně bude každá podobná situace snazší,“ vysvětluje Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík, zkušená lektorka plavání matka čtyř dětí.

Jasně, když dítě usedavě vzlyká nad hromádkou pexesa nebo hrací deskou s hrou Člověče, nezlob se, máme skoro radost, když ho příště necháme zvítězit. Ale když už to občas uděláme, dělejme to nepravidelně a s precizní nenápadností.

Hlavně ať nás neprokouknou starší děti. A ještě je jedna možnost – lehce změnit pravidla. Prostě je zjednodušit. Hrajte pexeso třeba jenom s dvanácti dvojicemi tak, aby dítě vydrželo s pozorností a mohlo skutečně vyhrát.

Nechte ho, ať si pocit prohry prožije.

Děti se s prohrou a neúspěchem vyrovnávají různě. Některé se vztekají, jiné pláčou, další se prostě uzavřou samy do sebe a nezanedbatelná část z nich potřebuje o prohře neustále mluvit. Nejde přitom říci, že některá z výše popsaných reakcí je správná a jiná naopak. „Dítě musí pocit prohry poznat a prožít si ho. A naučit se s ním zacházet. My rodiče mu to ale musíme dopřát,“ doplňuje Štěpánka Štrougalová.

Bohužel, rodiče často ve snaze uchránit dítě před nepříjemnými pocity, které s prohrou přicházejí, zvolí postup, jímž dítěti vlastně škodí. Jinými slovy, i když je vám potomka líto, nechte ho, ať si pocit prohry prožije.

Cena patří pouze vítězi

Příklad ze života? Plaveckých závodů se účastní dva sourozenci, ale ve své kategorii vyhraje pouze ten starší. Dostane medaili, pěkné tričko a krásnou hračku. Mladší sourozenec nevyhrál nic a zoufale pláče.

Rodičům je benjamínka líto a nabídnou mu, že mu hračku, úplně stejnou, koupí taky a že zkusí sehnat i ono tričko. Jenže takové řešení vůbec nedovolí dítěti projít pocity nezdaru a neúspěchu, které ovšem také potřebuje zažívat. Navíc, jak asi cítí starší sourozenec?

Lepší by bylo vydržet příval slz dítěte, které prohrálo, a když se uklidní, vysvětlit mu, že těch, co prohráli, je spousta, a jak moc se brácha snažil a jak moc si medaili, hračku i tričko zaslouží. A že příště může být na jeho místě zase ono.

Bitvu na pískovišti jen sledujte

I tak poklidně působící místo, jako je pískoviště, se může změnit v bitevní pole. Děti se nejčastěji tahají o kyblík nebo bábovičky, někdy se najde i záškodník, který hotová dílka z písku škodolibě rozdupává.

Jakmile dojde na pískovišti ke konfliktu, rodiče běžně vyskočí z laviček a jdou situaci řešit. Vyšetřují, kdo komu co sebral, rozšlápl, zahodil.

Ale jde to i lépe. Pokud neletí lopatička na hlavu některého dítěte anebo nějaký malý zloduch nechodí s kyblíkem písku a nesype ho úmyslně ostatním dětem za krk, zkuste dát situaci prostor. Děti si většinou poradí samy. A pokud se stále nemůžou dohodnout, zkuste jim jen poradit, jak situaci řešit. Chybou by bylo rovnou nařizovat, co, kdo a jak má dělat.

Tip: vyprávějte dětem o svých prohrách

Děti potřebují slyšet a vidět, že ani rodiče nejsou dokonalí, že stejně jako ony prohrávají, a to v různých situacích. A potřebují také vidět, jak dospělí na prohru reagují. Že jsou smutní, že uvažují, co příště udělat lépe, aby neprohráli, ale že se z toho nijak nehroutí. Vyplatí se vyprávět dětem o běžných situacích, třeba o tom, co se nám v práci nepovedlo, jak jsme špatně zaparkovali auto a pak platili pokutu, a že jsme z toho smutní, ale prostě si z toho bereme ponaučení, a jdeme dál. Děti musí zkrátka vědět, že i dospělí se s prohrou setkávají, a že prohra není žádný strašák, ale něco úplně přirozeného, co patří k životu.

(red)