Co se ženě honí hlavou, když nemůže otěhotnět?

Všichni jsme vyrostli na pohádkách a příbězích se šťastným koncem. Takže jsme automaticky přijali představu, že se jednou zamilujeme, dotyčného (nebo dotyčnou si vezmeme), postavíme si dům a budeme mít děti. Ty pěkně porostou, pořídíme si pejska, všichni se budeme mít rádi, budeme jezdit na dovolené, dětem zařídíme krásný a šťastný život… ale někdy můžeme narazit na problémy hned ze začátku. Protože celý ten vzorec šťastného života je krásný a jednoduchý, ale co když nepůjde všechno podle plánu?

Zamilovala jste se? Ano. Rozhodli jste se mít dítě? Ano – ale najednou to nejde. Už druhý bod plnění plánu vysněné představy budoucího života začíná drhnout. Těšíte se, že do pár měsíců uvidíte na těhotenském testu dvě čárky, a ona ta pitomá menstruace pořád přichází a přichází, a dítě ne a ne. Pokud chcete otěhotnět plánovaně, asi berete nejrůznější vitamíny, kyselinu listovou, spoustu toho vnutíte také partnerovi, třeba jste také chtěla před otěhotněním zhubnout, aby pak to nabírání na váze nebylo tak markantní… No prostě jste to nepodcenila, naopak, udělala jste vše, co „se má“ a „se doporučuje“.

Smutek, vztek a obavy. A přemýšlení.

Možná jste ani variantu, že „by to nešlo“, na začátku nevzali do úvahy. A jaký je deadline pro oprávněné obavy? Půl roku? Rok? Ať už si limit zvolíte jakýkoliv, dávno před jeho vypršením to ve vás začne hlodat. Protože naděje, že se to podaří napoprvé, tam byla, ne že ne. A vy jste naštvaná, že jste si to představovala tak naivně, ale i za to, že to přece mělo vyjít.

Velkou roli hraje partner (a to nejen při samotné snaze o dítě, ale i v časech, kdy ta snaha ještě nenese ovoce). Měl by plnit tu uklidňující složku, protože každá žena bude automaticky po prvním měsíci uvažovat, co je špatně. Zatím nemusí být nic a je na partnerovi, aby vám to neustále připomínal a dodával pocit jistoty, že se vlastně zatím nic zásadního neděje. Protože, jak víme, psychika je důležitá.

…znáte situaci, kdy se postavíte do fronty v obchodě odhodlaná, že si ty šaty, které vám tak slušely, prostě koupíte, nehledě na cokoliv. Ale první člověk před vámi platí zdlouhavě kartou, druhý reklamuje, třetí má problém… a vy máte dost času si to celé ještě rozmyslet – šaty nepotřebujete, jsou drahé, sice vám slušely, ale zas tak moc je nemáte s čím kombinovat… a tak se otočíte, jdete je vrátit a odkráčíte z obchodu s prázdnýma rukama. Ačkoliv je to příměr možná povrchní, s dítětem se to má podobně. Když vám příroda dává víc času na rozmýšlení, je možné, že dostanete strach. A hlavou se vám začnou honit otázky.

-       Jsem na to, mít dítě, vůbec připravená?

-       A jsme na to připravení oba?

-       A co partner, chce to dítě doopravdy nebo je mu to jedno?

-       Proč vlastně to dítě chci? Kvůli sobě, nám nebo vztahu? Nebo že už se to očekává?

-       Klíčová otázka: A je vlastně můj současný partner ten, se kterým chci mít děti?

Je to ten pravý?

Určitě znáte páry, které otěhotněly prostě tak, že se to stalo. V takovém případě už pak na takové úvahy není prostor. Ale tím, že se vám delší dobu otěhotnět nedaří, se vám dostává také spousta času na myšlenky, které jsou jak oprávněné, tak paranoidní. A tak trošku i hormonálně podmíněné.

Prozatímní neúspěch mnohá z nás bere jako „znamení“. Možná bychom dítě neměli mít spolu? A začnete svůj vztah podrobovat zkoumání tak podrobnému, jakým by za jiných okolností snad nikdy neprošel. A nutně i svého partnera. No a začnete klást otázky. Sobě, partnerovi, v duchu, nahlas. Třeba vás to může zachránit od toho mít dítě s někým, se kterým ve skutečnosti nechcete, ale se stejnou pravděpodobností vám to může zamotat hlavu a dovést třeba až ke (zbytečnému?) rozchodu.

„S partnerem jsme spolu byli 8 let před tím, než jsme se začali snažit o dítě. Byla jsem mladá, nikdo nepředpokládal žádné problémy. No… trvalo to tři roky, několik léků a vyšetření, operaci a umělé oplodnění, abych si uvědomila, že s ním vlastně dítě mít nechci. Během celé anabáze jsem se ho poprvé zažívala v doopravdy krizových situacích a nechoval se ke mně dobře. Na všechno jsem byla vlastně sama, na kliniku jsem dojížděla sama, podporu jsem měla nulovou. Už tak bylo pro mě těžké zjištění, že problém je na mojí straně, manžel to patrně vzal jako informaci, že když mám problém, mám si ho i vyřešit. Samozřejmě – byla jsem na nemocenské a on všechno financoval, tak jsem měla pocit, že nemám právo si stěžovat. Zpětně to vidím jinak. A když se INF nepodařilo a my si uvědomili, že bychom do konce života měli zůstat jen sami dva, místo druhého pokusu jsme se rozvedli. A doteď jsem přesvědčená o tom, že i přes mou objektivní diagnózu, hrála největší roli při neúspěchu psychika.“

Dita, 31

Psychika X zdravotní stav

Tak jako tak, při dlouhodobém nezdaru je třeba navštívit doktora. Vyšetření podstoupí i partner (většinou jako první), posléze vy a pak už jen čekáte na výsledky. Nejhorší možná zpráva je, že je vlastně všechno v pořádku a objektivně otěhotnění nic nebrání. V takovém případě můžete být sebevětší pragmatik, ale otázka: Co když to prostě takhle nemá být? vás napadnout prostě musí.

A pak stojíte před rozhodnutím – jak by váš vztah ovlivnilo to, kdybyste neměli děti? Kdybyste si měli volit partnery jenom sami pro sebe, byl by to ten váš?

Paradoxně jsou objevené zdravotní problémy o trošku menším problémem. Myslíme pro vztah. Protože jsou to objektivní příčiny, které mají objektivní řešení, a nikde není prostor pro obviňování sebe navzájem, sebe sama, osudu a tak dále.

Jaký je váš příběh? Myslíte si, že neschopnost otěhotnět může být podvědomým signálem nešťastného vztahu? Přisuzujete velkou roli psychice nebo si myslíte, že za pomocí lékařské vědy se dá vyřešit vlastně téměř vše? Podělte se s námi na Mimibazaru!