Tatínkovy výhody ve výchově

Doba se mění. Maminky sice připadají všem pořád jako z rodičů ty důležitější, ale tatínkové se čím dál tím víc hlásí o slovo (a teď rozhodně nebereme v úvahu biologickou funkci, ta zůstává nenahraditelná úplně stejně). Tátové se čím dál tím víc zapojují do výchovy a, i když se nám to zdá normální, zdaleka ne vždycky to tak bylo. A tak naše dnešní děti čerpají poměrně zásadní výhody, které do výchovy vnáší mužský element.

Než se začnete ohrazovat proti tomu, že rodiče mají přece oba ve výchově svou roli odjakživa, zkuste se zamyslet třeba nad dobou před kupříkladu sto lety. Kolik času trávili tátové doma s dětmi? Vždyť výchova dětí byla „ženská práce“. Dnes tomu tak už dávno není. Ženské i mužské vzory změnily svou podobu stejně jako celá společnost. Co dnešní tátové přináší do výchovy jiného, než do ní může vnést maminka?

Obecně vzato

Matky jsou rodičovstvím trošku víc stresované. Mají větší obavy z psychické i fyzické újmy, která by mohla dítě postihnout, a tak může být jejich péče o trošku úzkostlivější než ta otcovská. Co se malých dětí týče, je to samozřejmě na místě, ale jakmile nastoupí školní věk, není od věci dětem ukázat, že je donekonečna nebudou všichni chránit a opečovávat. Od toho jsou tady tátové, aby to dětem vysvětlili poměrně názorně.

Stejně tak maminky tvoří předpoklady pro blízké vztahy, navazují se svými dětmi intimní spojení, souznění duší, svěřování, emocí, řešení problémů a podobně. Tátové zase učí své potomky spolupráci, kooperaci, týmové hře a fungování v kolektivu. Je to možná trošku moc generalizované, žádný rodič není stejný, stejně tak ani dítko nebo vztah, ale v obecných principech to platí.

Pětkrát táta

• Tvrdší hra. A teď myslíme vyloženě fyzicky – když dítě dospívá, někdy může nabýt mylného pocitu, že ve světě jsou jen dva typy doteků, agresivní nebo sexuální. A pak pohlazení od mámy. Hry s otci dětem často rozšiřují obzory, že ve světě fyzické blízkosti existuje celá škála motivací k dotekům. Už jenom lechtání, pošťuchování nebo bitvy s polštáři otevřou dítěti zcela nové obzory – díky nimž pak nemá potíže s přátelskými doteky i dál.
• Hele, klid. Aneb nevolej mi, dokud neteče krev. Tátové mají tu výhodu, že sami byli tolikrát pobití, dolámaní nebo dodření, že je to u jejich vlastních potomků nijak nerozhazuje. Méně chránícím přístupem budují dětské sebevědomí, samostatnost i schopnost řešit problémy.
• Rodičovství si váží. Vzhledem k tomu, že nezažívají tolik stresu jako matky ze své biologické podstaty, umí si rodičovství užít v tom nejlepším možném slova smyslu. U matek je to čisté štěstí kaleno velkými obavami, bolestí a přírodní zodpovědností, tátové zaznamenávají vesměs jenom to štěstí (když pomineme případné ztížení role živitele rodiny). A tedy i jejich reakce jsou méně ovlivněné stresem, více se soustředí na konstruktivitu a řešení problémů v klidu.
• Otcovská láska. Je to nefér, ale děti často považují za podstatnější a pro další směřování v životě uznání otce než matky. U matek se to tak nějak považuje za automatiku, otcovskou lásku je třeba si „zasloužit“, a tak má prostě vyšší hodnotu. Ano, je to nespravedlivé až na půdu, ale nedá se nic dělat. Proto by tátové se svým uznáním nebo kritikou měli zacházet velmi opatrně.  
• Biologické mýty. Často se mluví o tom, že tátové nemohou být tak dobrými rodiči prostě proto, že u nich nedochází k tolika změnám, jako u matek. To je pravda ovšem jenom částečně. Tátové také zažívají přívaly hormonu oxytocinu v prvních týdnech po narození dítěte, dokonce jsou schopni slyšet dětský pláč úplně stejně jako ženy (i když se říká, že ženy mají vyšší citlivost pro frekvenci dětského pláče). To, že nejsou tolik aktivní, je prostě „jen“ společenský konstrukt, který vládne celou přírodní říší. Tátové to všechno zastat mohou, ale nemusí – protože je lepší, když mají volné ruce třeba na lov potravy.